Čís. 1863.
V řízení o propůjčení nezbytné cesty nelze sì stěžovati do jednotlivých zařízení prvého (po případě rekursního) soudu, jimiž se připravují skutkové předpoklady pro konečné rozhodnutí ve věci samé.
(Rozh. ze dne 26. září 1922, R I 1088/22.)
Soud prvé stolice zamítl návrh na propůjčení nezbytné cesty, aniž by o něm zahájil řízení, kdežto rekursní soud mu nařídil, by o návrhu po zákonu jednal.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Dle § 16 zákona ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák. o nezbytné cestě jest rekurs přípustným pouze do rozhodnutí ve věci samé (§ 15 zákona). V tomto případě rekursní soud takového rozhodnutí nevydal, nýbrž nařídil zahájení řízení ve smyslu §§ 11 a násl. zákona. Ani do tohoto rozhodnutí druhé stolice nelze si stěžovati ani do jednotlivých zařízení prvého soudce, jimiž se připravují skutkové předpoklady pro konečné rozhodnutí ve věci samé. Dle § 9 zákona lze použíti zásad mimosporného řízení pouze na jednání o propůjčení cesty z nouze a to jen, pokud zákon neobsahuje odchylných předpisů. Co do přípustnosti opravných prostředků jest směrodatným § 16 zákona, jenž s vyloučením pořadu práva připouští pouze rekurs do rozhodnutí ve věci samé a upravuje zvláštní rekursní řízení, jež umožňuje slyšení druhé strany. Tyto předpisy platí dle odstavce pátého uvedeného § i pro opravné prostředky do usnesení druhé stolice. V tomto případě prvý soudce zamítl návrh na propůjčení nezbytné cesty, jak sám uvádí, před zahájením řízení, kdežto rekursní soud nařídil, by o tomto návrhu po zákonu bylo jednáno. Dovolací rekurs jest tedy nepřípustný a byl proto odmítnut, což dle § 14 pat. o mimosporném řízení měl učiniti již soud prvé stolice.