NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2108.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
Ke skutkové podstatě přečinu §u 14 čís. 5 zákona tiskem se nevyhledává, by došlo k rozšiřování tiskopisu. Trestnost redaktorova počíná již okamžikem, kdy dílo, jež se má rozmnožiti, bylo odevzdáno do tisku (§ 39 čís. 2 zákona, § 10 tr. zák.)
Hanobení republiky viněním z úskočného počínání si při uzavírání obchodních smluv s cizími státy. Pachatele nevyviňuje (§ 2 g) tr. zák.), že závadný článek pocházel z kruhů poslaneckých.
Není zmatkem čís. 11 §u 281 tr. ř. nevyměřil-li soud, použiv ustanovení §u 266 tr. zák., trest pod zákonnou sazbou. Pokud nelze povoliti podmíněné odsouzení při odsouzení pro pobuřující projevy tiskem. (Rozh. ze dne 30. září 1925, Zm I 304/25.).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 26. února 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. a zamítl jako odvolání z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu, mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká zmateční stížnost napadenému rozsudku, že shledal v jednání obžalovaného skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, ačkoliv tu není skutkové podstaty trestného činu, a uvádí v tomto směru v podrobnostech toto: »Článek ze dne 17. října 1924 byl zabaven a nedoznal tudíž rozšíření, tak že v tomto případě schází podstatný znak skutkové podstaty uvedeného přečinu, znak veřejnosti po rozumu §u 39 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Mimo to není tu ani hanobení ve smyslu §u 14 čís. 5 zákona, jež prý předpokládá úmyslné snížení vážností. Článek ze dne 15. října 1924 nebyl zabaven, tak že obžalovaný byl již z tohoto důvodu plně přesvědčen, že článek jest jen kritikou, kritikou snad ostřejší, ale kritikou přípustnou. Úmysl hanobiti to, co je nám všem drahé a svaté, byl vyloučen již proto, že obžalovaný je stoupencem strany živnostenské, jež je stranou nacionalistickou.« Zmateč. stížnosti nelze však přiznati oprávnění. Především nelze přisvědčiti jejímu názoru, že ku skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky v případě spáchání činu tiskem se vyhledává, by došlo k rozšiřování tiskopisu; neboť § 39 tohoto zákona nezmiňuje se pod čís. 2 při výkladu pojmu »veřejně« o rozšiřovaném tiskopise, nýbrž ustanovuje, že veřejně je čin vykonán, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění neb před zástupem, a z §u 10 tr. zák. vysvítá, že při trestných činech, spáchaných tiskopisem, počíná trestnost činu pro redaktora již tou dobou, kdy dílo, jež se má zmnohonásobiti, se odevzdá tisku. Tvrdí-li zmateční stížnost v této souvislosti, že článek ze dne 17. října 1924 nedoznal rozšíření, neprovádí důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. způsobem, odpovídajícím zákonu; neboť nedrží se v okruhu skutkových zjištění nalézacího soudu (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Ve větě rozhodovacích důvodů »právě jako je nerozhodným hájení se jeho (totiž obžalovaného), že prvý článek nebyl zabaven« lze sice spatřovati zjištění, že druhý článek byl zabaven, ale nalézací soud nezjišťuje, že tento článek nedoznal rozšíření, a skutečnost, že tento článek byl zabaven, neospravedlňuje závěr, že k rozšiřování tohoto článku vůbec nedošlo.
S dalším náhledem zmateční stížnosti, že hanobením po rozumu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky míněno jest úmyslné snižováni, lze sice souhlasiti, ale v tomto směru dlužno zároveň zdůrazniti, že nalézací soud věc správně posoudil. Zjistil v rozhodovacích důvodech, že v obou článcích jeví se dle jejich doslovu snaha, republiku snížiti, že republika je tam viněna z nesolidního, nečestného, ba úskočného počínání si při uzavírání obchodních smluv s cizími státy a z používání různých triků k tomu cíli, by cizí státy byly poškozeny, a zjistil dále, že obžalovaný oba články před jích otištěním četl a je pak dal do tisku, jsa si vědom jejich obsahu. Za tohoto stavu věci shledal soud prvé stolice v jednání obžalovaného právem hanobení republiky ve smyslu shora naznačeném. Vzhledem k tomu nemůže býti řeči o přípustné kritice, neboť i pro kritiku jsou stanoveny určité hranice, i ona musí se pohybovati v mezích zákona (§ 117 ústavní listiny). Popírá-li zmateční stížnost v této souvislosti, že obžalovaný si byl vědom hanobení republiky, brojí nedovoleným způsobem proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu a jeho přesvědčení, na jejich základě nabytém (§ 288 čís. 3 tr. ř.) a neprovádí tudíž důvodu zmatečnosti tu uplatňovaného způsobem, který by odpovídal zákonu. Dále tvrdí zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 b) tr. ř., že jest tu vyviňující důvod §u 2 písm. g) tr. zák. Neodolatelným donucením, jež zmateční stížnost má na mysli, dlužno rozuměti případ kolise zájmů nebo povinnosti, v němž může jednající zachrániti sebe nebo jiného z těžkého a bezprostředního nebezpečenství pouze tím, že se dopustí činu trestním zákonem zapovězeného. Skutečnost, v řízení před soudem prvé stolice tvrzená, o niž se zmateční stížnost v tomto směru opírá, totiž, že, ježto článek pocházel z kruhů poslaneckých, obžalovaný neměl možnosti ho neuveřejniti, nezakládá neodolatelného donucení po rozumu zákona; neboť z této skutečnosti nelze dovozovati, že obžalovanému hrozilo těžké a bezprostřední nebezpečenství a že se mohl z něho zachrániti toliko spácháním trestného činu. Zmateční stížnost jest tudíž též v tomto směru neodůvodněnou. Tvrdí-li stížnost v této souvislosti mimo to, že šlo o příkaz nadřízených osob, že obžalovaný byl jen vykonavatelem vůle, mu nadřízené, a že neuposlechnutí tohoto příkazu bylo by ohrozilo v základech postavení a existenci obžalovaného, uvádí tím nové okolnosti, k nimž Nejvyšší soud v řízení zrušovacím přihlížeti nemůže (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Posléze napadá zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., že soud prvé stolice použil při výměře trestu mimořádného práva zmírňovacího podle §u 266 tr. zák., přes to však nesešel pod trestní sazbu. I tu dlužno zmateční stížnost označiti jako neodůvodněnou, neboť z doslovu a smyslu §u 266 tr. zák. vysvítá, že soud může, ale nemusí při použití tohoto ustanovení zákona vyměřiti trest pod zákonnou sazbou. Vývody zmateční sti v tomto měru jsou ve skutečnosti odvoláním co do výroku o trestu. Bylo tudíž zmateční stížnost jako dílem neodůvodněnou, dílem dle zákona neprovedenou zavrhnouti. Odvolání obžalovaného z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu je neodůvodněné. Obsah, smysl a tendence závadných dvou článků nepřipouštějí pochybnosti o tom, že protistátní smýšlení, zračící se v závadných místech těchto článků, snadno mohlo přejíti na četné čtenáře, přihlíží-li se k náchylnosti nezkušených osob, uvěřiti bez rozmýšlení pobuřujícím projevům šířeným tiskem. Nutno proto přisvědčiti názoru nalézacího soudu, že veřejný zájem vyžaduje skutečného výkonu trestu. Právem odepřel tudíž nalézací soud s hlediska §u 35 zák. na ochranu republiky obžalovanému dobrodiní podmíněného odsouzení, pročež slušelo odvolání jeho v tomto směru jako neodůvodněné zamítnouti.

Citace:

č. 2108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 518-521.