NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 3213.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
V těch případech, kde následkem dřívějšího přihlášení má státní správa již kontrolu radiových zařízení u osoby, jež je má, respektuje zákon soukromý zájem na vlastnictví těchto zařízení i uplatnění jeho pro ten případ, že povolení přechovávání těchto zařízení podle § 22 zákona zanikne, jmenovitě, když se ho osoba oprávněná podle písm. c) tohoto § vzdá; nepoužila-li tu státní správa práva daného jí v § 23 odst. (1), nepřechovává ona osoba až do uplynutí zákonem, pokud se týče úřadem (§ 23 odst. druhý a třetí) povolené doby, v níž může zařízením v ohledu soukromoprávním volně disponovati, odhlášených zařízení »bez povolení« a nedopouští se proto držením těchto zařízení v této době přečinu podle § 24 (1) zákona.
(Rozh. ze dne 3. července 1928, Zm I 274/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. března 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle § 24 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924.
Důvody:
Nalézací soud neshledal přečin podle § 24 odst. prvý zák. čís. 9/1924 sb. z. a n. v tom zjištěném činu obžalovaného, že tento, odhlásiv dne 29. dubna 1927 svou do té doby přihlášenou radiovou stanici, nechal anténu na půdě a ostatní součástky doma až do 25. listopadu 1927, kdy proti němu bylo učiněno četnictvem oznámení. Vycházeje z usta¬ novení § 23 zákona a z úvahy o tom, že nikdo nemůže podle přiroze¬ ného práva utrpěti hmotnou škodu, by zachoval určitý zákonný předpis, má nalézací soud za to, že majitel radia řádně je odhlásivší nemusí se ho hned po odhlášení zbaviti, nýbrž může dále přechovávat! radiové součástky a zařízení až .do jednoho roku od odhlášení stanice. Takové přechovávání považuje tudíž nalézací soud, zřejmě za povolené samým zákonem, totiž jeho ustanovením § 23 druhý odst. a pro nedostatek té náležitosti skutkové podstaty přečinu podle § 24 odst. prvý zák., že se přechovávání dálo bez povolení, neshledal v činu obžalovaného' onen přečin. Tento názor napadá zmateční stížnost státního zástupce důvo¬ dem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. tvrdíc, že ustanovením § 23 zákona není nijak dotčeno ustanovení § 24 téhož zákona, které prohla¬ šuje za přečin každé přechovávání radiotelefonního zařízení bez po¬ volení, a nelze tu rozlišovat!, zda pachatel povolení nemá proto, že se ho dříve vzdal anebo že si ho vůbec neopatřil. Předpisem tohoto § chrání stát svá práva výsostná a jiná další důležitá práva, kdežto ustanovením § 23 zákona jsou prý upravena práva osob soukromých, pokud jimi není dotčen zájem chráněný v § 24 zákona, a práva podle § 23 odst. druhý zákona může prý býti zřejmě užito jen v případě, že příslušný úřad po zániku povolení učinil opatření v § 23 odst. prvý tohoto zá¬ kona uvedená. Zákoin .sám aniž prováděcí nařízení neukládá poštovním úřadům za povinnost, by tato opatření učinily. Jestliže neučinily úřady podle vlastního uváženi takových opatření, není prý přes to nikdo opráv¬ něn bez povolení přechovávati radiotelefonní zařízení a odvozovat! právo k tomu z ustanovení § 23 zákona. S tímto právním názorem zmateční stížnosti nelze souhlasit!. Není sice na místě, dovolává-li se rozsudek nalézacího soudu přirozeného práva, poněvadž za účelem ochrany vyš¬ ších zájmů veřejných může dojiti k tomu, že důsledkem určitého velí¬ cího předpisu zákona utrpí snad soukromník jeho nuceným zachová¬ váním i hmotnou škodu, když zákonodárce na zamezení tohoto případu nic v zákoně neustanovil. Takové opatření však učinil právě při zákonu, jímž se upravuje výroba, prodej a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení i jejich dovoz z ciziny. Účelem tohoto zákona jest zvýšená ochrana veřejného, státního zájmu na přísné kontrole mož-
30* — ČÍS. 3213
nosti provozu radiotelegrafního a radiotelefonního a pro zabezpečení
této kontroly má zákon přísná trestní ustanovení i o přechovávání zaří¬
zení tomu sloužících. Chce tedy nepochybně s plnou přísností zakročiti
tam, kde jde o přechovávání takových zařízení, k němuž nebylo stát¬
ními dozorčími orgány ještě vůbec dáno povolení, o němž tedy státní
správa vědomosti nenabyla a kde se tudíž přechovávání to státní kon¬
trola vůbec vymyká. Tu případný soukromý hmotný zájem zákon nijak
nebere do ohledu a v odst. pátém § 24 nařízené bezpodmínečné propad¬
nutí takových zařízení ve prospěch státu, tedy hníotná škoda stihne tu
vinníka vždy jako vedlejší trest. Avšak v těch případech, kde dozorčí
státní orgány zvěděly již na základě řádné přihlášky a udělené koncese
o tom, že určitá osoba jistá radiotelefonní zařízení dovoleně přechovává,
jest kontrola, jež jest účelem zákona, již zabezpečena a bere proto zá¬
kon ohled na soukromý zájem na vlastnictví těchto zařízení i uplatnění
jeho pro ten případ, že povolení přechovávání těchto zařízení podle § 22
zákona zanikne, jmenovitě též, když se ho osoba oprávněná podle
písm. c) UV|. § vzdá. Tu sice § 23 zákona dává státní správě možnost, by
k zamezení neoprávněné výroby, prodeje, přechovávání i dovozu z ci¬
ziny těchto zařízení učinila potřebná opatření v zákoně vypočtená, če¬
hož státní správa podle toho, že jest to fakultativní opatření, jistě má
použiti právě tam, kde se toho ukazuje potřeba. Naproti tomu zákon ve
druhém a třetím odst. uv. § stanoví lhůtu jednoroční, která může býti
prodloužena a v níž může osoba, jejíž oprávnění zaniklo, tímto zařízením
disponovati v ohledu soukromo-právním zcela volně, pouze zase s ome¬
zením rázu veřejnoprávního, totiž s povinností státní kontroly osoby,
jíž chce své zařízení postoupiti. Teprve, když vlastník tohoto záko¬
nem mu daného oprávnění volného soukromoprávního nakládání do jed¬
noho roku nebo do delší prodloužené lhůty nepoužije, ztrácí podle zá¬
kona volné disposiční právo ve prospěch poštovní a telegrafní správy,
i tu však mu zákon zaručuje náhradu obecné hodnoty toihoto zařízení
pro zamezení citelné újmy majetkové.
Sleduje-li se účel všech těchto ustanovení v jich souvislosti, patrno,
že zákonodárce y případě, kde následkem dřívějšího přihlášení má státní
správa již kontrolu těchto zařízení u osoby, jež je má, nechce potlačiti
soukromý zájem úplně, dává straně možnost k jeho uplatnění volnou
disposicí o tomto zařízení do určité lhůty a .nebrání této disposici ani
v tom případě, že státní správa použila práva daného jí v prvém odst.
§ 23 zákona, na zabavení těchto zařízení a nástrojů, zastavení práce
strojů, zavření provozu; avšak toto vše jsou pouze opatření rázu zabez¬
pečujícího, jež však uplatnění volné disposice podle druhého odst. uv. §
nijak .nebrání, nejvýše snad je v takových případech k volné disposici
nutným svolení' státní správy, jež zařízení k vůli zabezpečení zabavila.
Naopak zase nelze z tohoto ustanovení dovozovati, jak to činí zmateční
stížnost, že by se práva v druhém odst. § 23 zákona vytčeného mohlo
užiti právě jen pro případy v odst. prvém stanovené, právě naopak
v těch případech, kde státní správa svého práva podle tohoto ustanovení
nepoužila, není vlastník při uplatnění svého záko.nem mu daného opráv- — čís. 3214
46ft
není na volnou disposici tímto zařízením vůbec ničím vázán, než předpi¬
sem o nutném oprávnění osoby, jíž svoje zařízení postupuje a předpi¬
sem o nutné ohlášce tohoto postoupení. Dovoluje-li však zákon volnou
disposici tímto zařízením do určité doby, dovoluje tím již samo sebou
v těch případech, kde státní správa podle prvého odst. § 23 zákona ne¬
zakročila, i přechovávání dotyčného zařízení u samého vlastníka, bez
něhož přece by jinak volná disposice byla úplně znemožněna a zákonný
předpis o jejím uplatnění stával by se úplně ilusorním. Až do uplynutí
zákonem, případně úřadem povolené doby nepřechovává tedy vlastník
odhlášená zařízení »bez povolení«, jak vyžaduje skutková podstata § 24
odst. prvý zákona a nedopouští se proto držením těchto zařízení v této
době přečinu tu uvedeného. I vládní návrh zákona (tisk čís. 4096 posl.
sněm.) uvádí výslovně v § 23 jako účel jednoroční (případně prodlou¬
žené) lhůty, by osoba, jejíž oprávnění zaniklo, nebo její právní nástupci
nebyli nuceni prodati zařízení pod cenou, a ke třetímu odst. podotýká,
že jsou takto jistě dostatečně chráněny jak zájmy stran, tak i zájmy po¬
štovní a telegrafní správy. Správnosti hořejších vývodů svědčí posléze
i předpis § 6 vládního nař. ze 16. dubna 1925, čís. 82 sb. z. a n., podle
něhož jest koncesionář povinen v případě zániku koncese zrušiti pří¬
slušné zařízeni ve 30denní lhůtě od zániku koncese, uloží-li mu to po¬
štovní a telegrafní správa, jež jinak je dá zrušiti svými orgány na útraty
koncesionáře. Ani prováděcí nařízení nežádá tedy bezpodmínečně zru¬
šení dotyčného zařízení, z čehož tím méně lze souditi na to, že by konce¬
sionář po řádném odhlášení byl nucen se ho vůbec zbaviti před lhůtou
samým zákonem mu dovolenou. Netřeba a není ani možno v souzeném
případě dotýkati se otázky, pokud může míti význam pro posuzování
trestnosti přechovávání případný neoprávněný provoz odhlášené sta¬
nice, neboť v souzeném případě nalézací soud provoz se strany obžalo¬
vaného nezjistil, vzav za dokázáno, že si zařízení znovu sestrojil jeho
131etý syn bez vědomí a svolení obžalovaného. Zmateční stížnost do¬
máhá se tedy odsouzení obžalovaného pro přečin podle § 24 odst. prvý
zákona bezdůvodně a musela býti zavržena.
Čís. 3214.
Pro povinnost dohledu ve smyslu § 132 tr. zák. stačí skutečně utvo¬
řený poměr mezi osobou dohlédající a svěřenou, při němž jest podle
obecných pravidel a životních názorů účelem dohledu zabezpečení mrav¬
ního vývinu a mravní neporušenosti svěřené osoby v oblasti pohlavního
života.
Manžel jest zaměstnavatelem chůvy, jež slouží u jeho manželky. Po¬
kud zákon chrání při poměru svěřeni před jeho zneužitím svodem k pá¬
chání nebo trpění smilného činu i osoby mravně ne zcela neporušené.
(Rozh. ze dne 3. července 1928, Zrn II 85/28.)

Citace:

Čís. 3213.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 482-485.