Glosy a aktuality.K výkladu § 19 zákona o soukromých zaměstnancích.1Spornou v teorii otázkou, zda si zaměstnavatel soukromého zaměstnance po dobu jeho onemocnění může podle § 1156 a) ob. z. obč., pokud se týče § 9 zák. č. 244/1922 Sb. z. a n. strhnouti z platu vypláceného zaměstnanci poměrnou část dávek, které tento dostává z titulu veřejnoprávního pojištění, zabýval se stručně dr. Karel Witz v loňském ročníku Právní prakse. Poukázal na nesprávnost stanoviska, které hájí Hartmann ve svém komentáři na str. 147, že totiž strhávání nemocenských úhrad z platu zaměstnancova je přípustné, ježto nový zákon č. 154/1934 zrušil v celku zákon o obchodních pomocnících a tím i § 8, odst. 2 zák., který zněl: »Částky, které béře zaměstnanec po čas překážky na základě veřejnoprávního pojištění, nesmějí býti započteny do peněžitých požitků.« Tento výklad svedl také Ústřední sociální pojišťovnu v Praze k nesprávnému upravení příslušného předpisu v služebním a disciplinárním řádu pro zaměstnance nemocenských pojišťoven a svazů nemocenských pojišťoven. Jde o § 20 cit. služ. řádu, který určuje, že v době onemocnění zkracují se zaměstnancovy požitky o polovinu nemocenského, požívá-li ho. Nevyšší soud v Brně řešil otázku v dosud neuveřejněném rozh. z 22. prosince 1937, Rv I 2904/37 ve smyslu názoru, hájeného v tomto časopise, uváživ toto: Podle § 19 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. podrží zaměstnanec, nemoha konati práce pro nemoc, nebo pro úraz, který si nezpůsobil ani úmyslně, ani hrubou nedbalostí, právo na plat po dobu uvedenou v prvním a druhém odstavci § 1 dotčeného zákona. Zákon č. 154/1934 Sb. z. a n. nemá obdobné ustanovení, jaké měl zákon o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z. v § 8, odst. 2, že totiž částky, které zaměstnanec po čas nemoci nebo úrazu dostává z veřejnoprávního pojištění, nemohou mu býti započteny na plat. Z toho však nelze dovozovati, že z platu zaměstnancova může zaměstnavatel srážeti částky, které obdrží zaměstnanec z veřejného pojištění. Správnosti tohoto názoru nasvědčují též materialie, neboť vysvětlivky ministerstva spravedlnosti k osnově zákona o soukromých zaměstnancích č. j. 23633/ 34-8 naznačují, že úmyslem odborné komise, která do svého elaborátu nepojala o dávkách veřejnoprávního pojištění žádné ustanovení, bylo odmítnouti řešení navrhované v některých starších osnovách a návrzích, jež dovolovaly započtení aspoň určité části zaměstnavatelových příspěvků. Ve vysvětlivkách je tudíž vysloven názor, že není-li zaměstnavateli výslovně dovoleno, aby si z platu, který podle § 19 osnovy musí poskytovali zaměstnanci, něco srazil, nemůže si zaměstnavatel sraziti nic a že bude tedy třeba, tuto otázku podle osnovy rozhodnouti zcela stejně jak podle dosavadního § 8, odst. 2 zákona o obchodních pomocnících. Také zpráva sociálněpolitického výboru poslanecké sněmovny č. t. 2720 dotvrzuje, že na zásadě dosavadního zákona (č. 20/1910 ř. z.) nemělo býti nic změněno. Přiznal-li zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. zaměstnanci za určitých podmínek plat, na který by jinak bez zvláštních předpisů právo neměl, a nedovolil-li výslovně, aby si zaměstnavatel něco srazil z tohoto platu, byla tím otázka platu příslušejícího zaměstnanci z oněch podmínek úplně upravena a není tu mezery, která by musela býti vyplněna podle § 54 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. z podpůrných norem, zvláště z § 1156 a) ob. z. obč. a § 9 zák. č. 244/ 1922 Sb. z. a n. Ustanovení § 19 zákona o soukromých zaměstnancích je velícím předpisem, který nemůže v neprospěch zaměstnanců býti smlouvou změněn ani zrušen (§ 53 dotč. zák.), a nemá tudíž významu, že Ústřední sociální pojišťovna vydala za souhlasu organisací zaměstnanců služební a disciplinární řád, podle něhož musí si zaměstnanec v případě nemoci dáti započísti na plat polovici nemocenského, neboť smluvní ustanovení, příčící se velícím předpisům zákona, jsou neplatná a platí zaměstnancům příznivější ustanovení zákona (§ 56 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.). Frydrych.*) Viz Právní prakse, 1936/1937, str. 103, 167.)