NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1292.

V řízení o přerušení valutových sporů neplatí předpis § 192 c. ř. s. Jde-li o závazek zůstavitele, bydlivšího v Rakousku, jest řízení přerušiti, třebas dědicové bydleli v tuzemsku.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1921, Rv I 638/21.)
Žalobkyně, bytem ve Varnsdorfě v Čechách, domáhala se na Juliu S-ovi, bytem ve Vídni a Emilu S-ovi, bytem v Hradci Králové, jako dědicích Rudolfa S-a, zemřevšího dne 10. března 1915 ve Vídni, náhrady výživného a pohřebného, jež vynaložila na zemřelé nemanželské dítě své a Rudolfa S-a,. zemřevší dne 24. listopadu 1917 ve Vídni. Náhradu požadovala v Kč, proti čemuž žalovaní namítali, že plništěm pro žalobní nárok je Vídeň, kde se pozůstalost projednávala a kde jest i jmění pozůstalostní, dále že obdrželi pozůstalost ve měně rakouské, a že tudíž i zažalovaný požadavek platiti je v této měně. U odvolacího líčení vznesli žalovaní návrh na přerušení řízení dle nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. Odvolací soud návrhu nevyhověl.
Nejvyšší soud řízení přerušil a rozsudek soudu odvolacího zrušil. Důvody:
Pokud žalovaní v dovolacím spise napadají usnesení odvolacího soudu, jímž jejich návrh na přerušení řízení dle nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. byl zamítnut, a o němž se bylo zmíněno toliko v důvodech odvolacího rozsudku, ač mělo býti zvlášť vyhotoveno (§ 426 c. ř. s.) neb aspoň pojato do výroku rozsudkového, jde o rekurs do tohoto usnesení, který však není nepřípustným, jak žalobkyně v dovolací odpovědi vytýká, neboť řízení, upravené ve zmíněném nařízení, jest řízením zvláštním, pro něž neplatí předpisy civilního řádu soudního, takže nelze tvrditi, že rekurs jest vyloučen ustanovením § 192 c. ř. s. Předpisy §§ 544, 546 c. ř. s. na tento případ vůbec se nehodí. Rekursu dlužno přiznati oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalovaní v dovolání se domáhají toho, by žádost žalobní vůbec byla zamítnuta, nutno především řešiti otázku, zda jest měna ještě ve třetí stolici sporna. K otázce této dlužno přisvědčiti, poněvadž žalovaní stěžují si především do toho, že nebylo přerušeno řízení dle nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., a teprve v případě, kdyby byla tato stížnost zamítnuta, domáhají se rozhodnutí ve věci samé. Jest tedy spornou měna, v níž závazek žalovaných má býti splněn. Poněvadž pak Gisela W-ová, nemanželské dítě žalobkyně, zemřela dne 24. listopadu 1917, vznikl případný nárok žalobkyně na náhradu výživného a výloh pohřebních před 26. únorem 1919. O tom, že žalobkyně měla dne 26. února 1919 řádné bydliště na území Čsl. republiky, není sporu; žalovaný Julius S. bydlel v téže době v republice Rakouské. Ohledně něho jsou tu tedy nepochybně podmínky přerušení řízení dle § 1 c) nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. To však platí také o žalovaném Emilu S-ovi, ač tento dne 26. února 1919 měl řádné bydliště na území republiky Československé. Nejdeť o osobní závazek žalovaných, nýbrž o závazek Rudolfa S-a, který měl před svým úmrtím (10. března 1915) řádné bydliště na území nynější republiky Rakouské. Nařízení vlády republiky Čsl. ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. mluví o stranách, neurčujíc blíže tohoto pojmu a ponechává tudíž jeho výklad soudu. Vzhledem k ustanovením §§ 531 a 547 obč. zák. nutno považovati žalované, když přijali dědictví, za představitele Rudolfa S-y a právní nástupce ohledně zůstavitelova závazku (§ 171 obč. zák.). Věc má se tedy s hlediska zmíněného nařízení tak, jako kdyby byl žalován Rudolf S-a. Každý jiný výklad vedl by k nesrovnalostem a nespravedlnostem. Neprávem tedy odvolací soud zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení ve smyslu tohoto nařízení. I slušelo se proto vyhověti rekursu žalovaných a změnou usnesení soudu odvolacího přerušiti řízení, jak svrchu uvedeno. Poněvadž dle toho nemělo býti v řízení u odvolacího soudu pokračováno aniž rozsudek odvolací býti vynesen, bylo nezbytné třeba zrušiti rozsudek soudu odvolacího, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, a jenž přerušením řízení pozbyl podkladu, a odkázati dovolaní žalovaných na toto rozhodnutí.

Citace:

č. 1292. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 788-789.