NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2617.

Komisionář nemůže uplatňovati zadržovací právo na zboží, jež mu bylo dáno do komise.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, Rv I 1208/22.)
Žalobce dal žalované zboží do komise. Proti žalobě na vrácení zboží uplatňovala žalovaná zadržovací právo pro svou pohledávku za žalobcem. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Soud odvolací neshledal, že napadený rozsudek trpí vadou, odvolatelkou mu vytýkanou. Jde jedině o to, zda žalovaná ohledně zboží, jehož vrácení se žalobce domáhá, právem může vykonávati právo zadržovací ve smyslu čl. 313 obch. zák. Dle tohoto zákonného ustanovení přísluší kupci pro splatnou jeho pohledávku, kterou má za druhým kupcem z obchodu, s ním uzavřeného, zadržovací právo ohledně veškerých movitých věcí i cenných papírů dlužníkových, v jichž držení se nalézá nebo jinak má možnost s nimi nakládati. Výjimkou z této zásady nelze dle čl. 313 odstavec druhý obch. zák. zadržovací právo vykonávati, když výkon jeho by odporoval příkazu, dlužníkem danému, nebo převzaté věřitelem povinnosti, určitým způsobem oněmi věcmi nakládati. O případ tohoto druhu se tu nejedná. Procesní soud zjistil, že žalobce dal sporné zboží žalované jako zboží komisionářské, že několik dní před dopisem ze dne 23. dubna 1920, kterým teprve, jak z tohoto dopisu zřejmo, zaslal žalobce dvě avisa na zboží, o něž jde, žádal žalovanou, by vzala zboží do komise, poněvadž on nemá v Praze skladiště. Z toho plyne, což i potvrzeno jest dopisy žalobce ze dne 23. dubna 1920 a žalované ze dne 26. dubna 1920, že již tím, že žalobce ono zboží dal žalované do komise, jím disponoval, udělil žalované ještě před odevzdáním jeho určitý příkaz, že s ním nakládati má jako komisionářka, což ona také dle svého dopisu ze dne 26. dubna 1920 potvrdila, převzavši tak povinnost nakládati se zbožím tím jako komisionářka. Žalovaná byla tedy povinna oním komisionářským zbožím nakládati dle daného příkazu a převzaté povinnosti a když tomu tak, pak ovšem dle jasného předpisu čl. 313 odstavce druhý obch. zák. zadržovací právo ohledně své pohledávky za žalobcem v příčině sporného zboží vykonávati nemůže, neboť by to odporovalo danému příkazu i převzaté povinnosti. Když tedy procesní soud žalobě, pokud se jí domáháno vrácení sporného zboží, vyhověl, posoudil věc po stránce právní správně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, v němž se uplatňuje toliko dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., není opodstatněno. Je zjištěno nižšími soudy a tímto zjištěním je dovolací soud vázán, že sporné zboží, jehož vydání se žalující strana na žalované firmě vlastnickou žalobou domáhá a které žalovaná firma vydatí se zdráhá, uplatňujíc zadržovací právo ve smyslu čl. 313 obch. zák., bylo jí žalující stranou dáno do komise. Dlužno přisvedčiti nižším soudům, že tím jest zadržovací právo na tomto zboží dle čl. 313 odstavec druhý obch. zák. vyloučeno, jelikož by se výkon zadržovacího práva příčil příkazu udělenému žalobcem žalované firmě a jí dopisem ze dne 26. dubna 1920 ostatně také přijatému, by toto zboží vlastním jménem na účet žalobcův prodala (čl. 360 odstavec prvý a 351 obch. zák.). Že tento příkaz byl odvolán, žalovaná strana ani netvrdila. Byla dle toho napadeným rozsudkem věc posouzena bez právního omylu, pročež se dovolatelka odkazuje na jeho v podstatě správné důvody. K vývodům dovolání se podotýká, že tvrzení, že žalovaná firma ohledně sporného zboží nepřevzala žádného závazku, odporuje nejen skutkovému zjištění nižších soudů, že zboží převzala do komise, nýbrž i obsahu vlastního jejího shora již uvedeného dopisu ze dne 26. dubna 1920, kde to výslovně potvrzuje. Při provedení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dlužno však vycházeti ze skutkového děje nižšími soudy platně zjištěného, a nečiní-li dovolatelka tak, neprovádí tohoto dovolacího důvodu podle zákona. Jelikož zadržovací právo na sporném zboží žalované firmě nepřísluší, není třeba, obírati se otázkou, zda nepominulo nabídnutím jistoty 10000 Kč. Avšak dovolatelka nemá ani v tom pravdu, že by nabídnutím dostatečné jistoty pominulo pouze právo k prodeji; naopak pomíjí jím také zadržovací právo samo.

Citace:

č. 3481. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1035-1036.