NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Č. 11549.

Školství: * Na nostrifikaci maturitního vysvědčení, nabytého v cizině, není všeobecného právního nároku.
(Nález ze dne 17. listopadu 1934 č. 20860.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 9357/31, 8605/30, 8299/29 a 8247/29 (ohledně nostrifikace doktorských diplomů).
Věc: Zoltán H. v B. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o nostrifikaci maturitního vysvědčení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl výnosem školského referátu v Bratislavě z 29. listopadu 1920, tehdy jako žák VII. tř. býv. katol. vyššího gymn. v B., vyloučen ze všech středních škol na Slov. pro pašování a rozšiřování protistátních letáků. Poté dokončil gymnasijní studia, t. j. VII. a VIII. tř. na vyšším gymnasiu Mikuláše Zrinského v Budapešti, a tamtéž vykonal 22. června 1922 zkoušku dospělosti. Dále studoval v Budapešti práva a v prosinci 1928 dosáhl tam hodnosti doktora věd státoprávních. Podáním z 11. ledna 1932 žádal min. školství za nostrifikaci svého maturitního vysvědčení, nabytého v Budapešti, uváděje, že za účelem zajištění své budoucnosti potřebuje dokončiti práva na bratislavské universitě, totiž nostrifikování svého státo-vědeckého doktorátu, získaného v Budapešti. Při tom uváděl, že byl kdys bezdůvodně vyloučen ze středních škol na Slov. a že proti tomuto vyloučení bylo podáno jeho otcem odvolání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto. Po konaném šetření sdělil žal. úřad nař. výnosem svému referátu v Bratislavě, že žádosti st-lově nelze vyhověti vzhledem k důvodům uvedeným referátem ministerstva školství a národní osvěty v jeho předkládací zprávě. Týž referát pak intimoval výnos ten st-li v tomto znění: »Ministerstvo školství a národní osvěty oznámilo sem výnosem ze dne 18. července 1932 č. 70938/32, že Vaší žádosti o nostrifikaci vysvědčení dospělosti, nabytého dne 22. června 1922 v Budapešti, není možno vyhověti.« Maje uvažovati o této stížnosti, musel nss především konstatovati, že podle předpisů svého zákona může zkoumati toliko zákonitost nař. správního aktu, takže jakékoliv jiné zřetele (na rodinu, na založení budoucnosti) musí zůstati stranou. Dále zkoumá nss toliko nař. rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí min. školství o nostrifikaci a nemůže se tedy zabývati otázkou, zdali st-l byl či nebyl právem vyloučen ze všech středních škol na Slov. a zdali s hlediska svého nynějšího služebního postavení a případných dalších úmyslů nostrifikace potřebuje čili nic. Předmětem zkoumání nss-u je tedy v daném případě jenom nostrifikace maturitního vysvědčení, nabytého v Budapešti, o niž st-l — lhostejno z jakých důvodů — svým podáním z 11. ledna 1932 zažádal.
St-l nabyl maturitního vysvědčení po absolvování VII. a VIII. třídy 22. června 1922, tedy již po převratu, na vyšším gymnasiu Mikuláše Zrinského v Budapešti, t. j. mimo území československého státu. Jde tudíž o maturitní vysvědčení cizozemské.
Vysvědčení maturitní je pak svou povahou listinou v zásadě veřejnou i veřejně průkaznou a je zákonným předpokladem jednak pro studium na vyšších školách (universitách, technikách a j.), jednak k nastoupení určitých služeb, a to nejen veřejných, ale i — zde ovšem na základě všeobecně vžitých zásad — soukromých. Poněvadž však nelze předvídati, kdy a po které stránce průkaznost maturitního vysvědčení bude uplatňována, nutno uznati, že již z pojmu suverenity státu plyne, že stát může pro obvod a dosah svého impéria uznávati jen taková maturitní vysvědčení, která pod jeho autoritou byla vydána tuzemskými činiteli, resp. cizozemská vysvědčení jen potud, pokud je sám uznal, a to buď zákonným předpisem pro určitý obor vydaným, anebo individuálním volním aktem uznávacím. Z toho již samo sebou vyplývá, že nějakého všeobecného právního nároku na nostrifikaci maturitního vysvědčení, nabytého v cizině, nemůže býti a také není. Nárok takový by mohl plynouti buď ze speciální zákonné normy, nebo z nějakého konkrétního správního aktu. Z tohoto hlediska vycházely patrně i normy dřívější, vydávané se zřetelem k všeobecnému studijnímu řádu (zák. č. 370/1850 ř. z.), platnému přes zák. č. 375/1919 Sb. a nař. č. 8/1927 Sb. i na území Slov. a Podk. Rusi, kde vesměs docházelo ke zvláštním uznáním či neuznáním maturitních vysvědčení, nabytých na ústavech v zemích, ležících mimo země na říšské radě zastoupené (srov. na př. výnos min. kultu z 21. května 1887 č. 9684, věstník ex 1887, str. 131 — Sarajevo, výnos z 2. ledna 1902 č. 36711 ex 1901, věstník 1902 — Mostar, výnos z 22. března 1896 č. 710 a výnos z 27. ledna 1904 č. 982, věstník 1904, str. 108 — Trávník, výnos z 20. července 1904 č. 22178 — Rumunsko a j., viz Beck-Kelle, Universitätsgesetze, č. 445, 453, 454, 457 a j.). Zejména pak došla hlediska ta uplatnění i v nař. min. kultu z 8. března 1869 ř. z. č. 31 (Věstník č. 28), v němž se výslovně praví, že příslušníci zemí v říšské radě zastoupených (na místo čehož nutno nyní dosaditi republiku Československou, a to ve smyslu zák. č. 449/1919 Sb.) mohou se zpravidla jen na některém uvnitř tohoto území jsoucím ústavu podrobiti účinně maturitní zkoušce, a že s vysvědčeními maturitními, kterých tito dosáhli na cizozemském ústavě, dlužno na ústavech vnitrostátního území nakládati jako s neplatnými, pokud ministr vyučování výjimečně žáku vykonání zkoušky na cizím ústavu předem nedovolil, nebo vysvědčení taková dodatečně jako platná neuznal.
Není zde tedy na nostrifikaci maturitního vysvědčení, nabytého v cizině, nějakého všeobecného právního nároku a ani stížnost sama se po této stránce nějaké normy nedovolává (srov. ohledně nostrifikace doktorských — inženýrských — diplomů Boh. A 8605/30, 8299/29, 8247/29, 9357/31). Není-li zde však všeobecného nároku, pak se úřad nemohl dotknouti po této stránce nějakých subjektivních práv st-lových, když nostrifikační žádosti st-lově nevyhověl, byť i bez udání důvodů, což stejně stížnost nevytýká. — — — — —

Citace:

Č. 11549. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 534-536.