NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 2107.

Způsobilost výhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu, dlužno posuzovali s hlediska napadeného; nezáleží na tom, zda opovězené zlo mohlo se státi skutkem v celém vyhrůžkou naznačeném rozsahu.
Zlem ve smyslu §u 98 b) tr. zák. jsou i nepříjemnosti a újmy menšího rázu, jež ohrožený při odvrácení opovězeného útoku pocítí (v něž se musí uvoliti).
(Rozh. ze dne 26. září 1925, Zm II 208/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. února 1925, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem veřejného násilí vydíráním podle §u 98 b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc důvody zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a b) §u 281 tr. ř., namítá zmateční stížnost, že vyhrůžka nebyla způsobilá vzbuditi v Rafaelu B-ovi důvodnou obavu. Námitku tu opodstatňuje stížnost poukazem na zjištění, že kupní cena byla ve smlouvě uvedena správně částkou, skutečně ujednanou, a vývody, že proto mohly B-ovi z opovězeného udání finančnímu úřadu, že zamlčel část kupní ceny za účelem zkrácení státu na poplatcích, vzejíti toliko nepříjemnosti důchodkového vyšetřování. Námitka neobstojí. Způsobilost vyhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu, dlužno — jelikož ustanovení §u 98 tr. zák. čelí proti protiprávnímu nátlaku na cizí vůli — posuzovati s hlediska, zda byla vyhrůžka povšechně způsobilým prostředkem k vykonání takového nátlaku, to jest v podstatě i co do důležitosti zla s hlediska osoby, na jejíž vůli bylo působeno. Proto nezáleží na tom, zda objektivně muselo, mohlo nebo nemohlo opovězené zlo státi se skutkem v celém rozsahu, vyhrůžkou naznačeném. Rozhodným jest naopak, zda osoba, jíž bylo hrozeno, má, třebas neprávem, za to že jí vzejde přičiněním pachatele nějaké zlo, třebas ne v opovězené míře a v opovězeném rozsahu, nezachová-li se tak, jak na ní bylo žádáno, a zda tento předpoklad je s to, by vnutil vůli ohrožené osoby směr pachatelem chtěný. Touto účinností může vyhrůžka působiti i když osoba, jíž hrozeno, doufá nebo dokonce ví, že se jí podaří odvrátiti konečné, vážnější zlo, jež bylo doslovem a smyslem vyhrůžky naznačeno, to jest ono ublížení na těle, svobodě, cti nebo majetku, k němuž opovězený útok podle povšechné povahy své míří, jako v tomto případě ublížení na cti a majetku, záležející v potrestání důchodkovým soudem pro důchodkový přestupek. Zbývají, třebas mine ono vážné konečné zlo, nepříjemnosti, jež ohrožená osoba při odvrácení opovězeného útoku pocítí, a újmy, byť méně vážné, v něž se musí uvoliti, by onen útok a tím konečné vážné zlo od sebe odvrátila. I takové nepříjemnosti a újmy menšího rázu jsou zlem, a očekávání jich může býti pro osobu, jíž hrozeno, tak trapné a tísnivé, že snaha, uvarovati se jich, je silnější, než nechuť uvoliti se v požadavek vyděračův, a ohrožená osoba dá, by se jich uvarovala, své vůli pod nátlakem vyhrůžky směr pachatelem chtěný. Proto nelze shledati právní omyl v tom, že nalézací soud odvozuje způsobilost vyhrůžky ke vzbuzení důvodné obavy z pouhých nepříjemností, jež bývají s trestním řízením důchodkovým spojeny, a že staví vzrušení obavou před těmito nepříjemnostmi vzbuzenou, t. j. stav duševního neklidu, na roveň důvodné obavě ve smyslu zákona. Ostatně není v rozsudku zjištěno, že B. (jak stížnost zřejmě předpokládá) byl si jist, že nedojde к jeho potrestání důchodkovým úřadem. Naopak uvádějí rozhodovací důvody, že B. mohl předpokládat), že stěžovatelka a její bratr povedou v trestním řízení důchodkovém proti němu svědky a že výsledek tohoto řízení byl proto pro В-a pochybným. Ve stížnosti zdůrazňovaná, ale v rozsudku nezjištěná okolnost, že B. učinil na bratra stěžovatelky trestní oznámení (pro vydírání), by se tak zbavil hlavního svědka v případném trestním řízení důchodkovém, nasvědčovala by jeho předpokladu v rozsudku zmíněnému a poukazovala by tím nepřímo ke způsobilosti vyhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu i tím směrem, že bez jeho trestního oznámení pro vydírání skončí důchodkové řízení trestní výsledkem proň nepříznivým.

Citace:

č. 2107. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 517-518.