Čís. 1189.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
V obchodu deputátním uhlím nelze ještě spatřovati pletichy.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1923, Kr I 129/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 6. prosince 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Nalézací soud zjišťuje, že stěžovatel obchodoval v roce 1919 a 1920 uhlím tím způsobem, že je odebíral částečně z dolu P., částečně nakupoval od horníků a úředníků, jimž bylo přikázáno jako uhlí deputátní, při čemž jim platil vyšší ceny, než byly ceny maximální, a že je prodával různým spotřebitelům, zejména řetězokovářům v L. a v okolí po 24 až 44 Kč za 1 q. Soud spatřuje v jednání stěžovatelově přečin pletich dle §u 11 čís. 4 lichevního zákona, ježto nebyl tehdy obchod uhlím volný, takže stěžovatel, jemuž nebylo uhlí úředně přidělováno, obcházel předpisy týkající se obchodu uhlím; tím pak, že uhlí, od horníků a úředníků kupované, přeplácel a že pak toto uhlí jakož i uhlí z dolu P. odebrané s obchodnickým ziskem dále prodával, stupňoval prý ceny tohoto předmětu potřeby. Zmateční stížnost obžalovaného jest odůvodněna již s hlediska čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Pletichami podle §u 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy dlužno rozuměti každé úmyslné jednání, které, hledíc k poměrům, vyvolaným válkou, vybočuje z mezí řádného a solidního obchodu. V době, o niž tu jde, hospodařil uhlím stát; spotřebitelé mohli dostati uhlí buď na lístky, k tomuto účelu vydané, nebo jiným způsobem, veřejnou mocí upraveným, nikoli však bezprostředně z dolu nebo velkoobchodu. Stěžovatel jest sice oprávněným obchodníkem uhlím, neopatřil si však předepsaného povolení k nákupu uhlí z dolu. Kupoval-li z dolu a prodával-li přes to uhlí způsobem shora uvedeným, činil tak zajistě neprávem, neboť jednal proti předpisům o zásobování spotřebitelů uhlím. Avšak porušení těchto předpisů neodůvodňuje ještě samo o sobě předpokladu, že jednání stěžovatelovo zakládá skutkovou povahu přečinu pletich podle §u 11 čís. 4 zákona o lichvě, neboť musela by tu býti podstatná náležitost tohoto přečinu, totiž způsobilost stěžovatelova jednání, stupňovati cenu předmětu potřeby. Této známky však jednání jeho postrádá. Nalézací soud shledal ji jednak v tom, že stěžovatel prodával uhlí s obchodnickým ziskem a že tudíž neprávem na něm vydělával, jednak také v tom, že deputátní uhlí, jež kupoval od horníků a úředníků, přeplácel. Toto stanovisko není však správným; účelem zákona o trestání válečné lichvy jest, chrániti spotřebitele před cenou přemrštěnou, tedy před cenou, skutečnou hodnotou věci neodůvodněnou; účel tento sleduje i předpis §u 11 čís. 4 zákona. Dlužno proto v každém případě zkoumati, zda jednání obžalovaného bylo způsobilé, stupňovati cenu nad skutečnou hodnotu věci, totiž nad cenu, která by se vytvářila za působení vlivů hospodářsky odůvodněných a právně uznávaných. Za takové stupňování nelze však pokládati takové zvýšení ceny předmětu potřeby, které jest nutně spojeno s hospodářsky odůvodněnými přechody, nýbrž jen takové zvýšení její, které jest hospodářsky neodůvodněno. Činnost stěžovatelova spočívala v tom, že opatřoval spotřebitelům, zejména řetězokovářům v L. a v okolí, kteří k provozování svých živností a tudíž k uhájení svého živobytí uhlí nutně potřebovali, tento předmět potřeby, který sám v Kladně kupoval a vlastními potahy spotřebitelům dovážel. Tím vyvíjel beze sporu činnost s jejich hlediska hospodářsky odůvodněnou, ba nutnou, neboť dotyční spotřebitelé museli si uhlí nějakým způsobem opatřiti. S převodem uhlí z dolu do rukou spotřebitelů byly však přirozeně nutně spojeny výlohy, námaha a ztráta času. Počítal-li si pak stěžovatel jako obchodník uhlím mimo skutečné výlohy za dopravu uhlí na místo určení ještě obchodnický zisk, o němž nebylo zjištěno, že byl nepřiměřeným, byl tento zisk jen náhradou za jeho osobní námahu a ztrátu času; a také tato náhrada jest hospodářsky odůvodněnou, neboť, kdyby této námahy a ztráty času nebyl vynaložil stěžovatel, byli by tak museli učiniti spotřebitelé, pokud se týče každý z nich, čímž by se uhlí, na dolu neb od horníků koupené pro ně, ne-li zvýšenou tedy aspoň stejnou měrou zdražilo, jako činností stěžovatelovou. Zisk stěžovatelův byl prostě odměnou za hospodářskou službu jím spotřebitelům prokázanou. S tohoto hlediska jest tedy zřejmo, že cena, za kterou stěžovatel uhlí kupoval, byla jeho jednáním stupňována jen v míře hospodářsky odůvodněné, v míře, která jest vždy nutná, má-li se uhlí dostati co nejrychleji do rukou spotřebitelů, a o kterou by se byla nákupní cena zvýšila i kdyby nákup sám byl býval ve shodě s předpisy o úpravě obchodu uhlím. Nalézací soud tedy právně pochybil, podřadiv jednání stěžovatelovo skutkové povaze přečinu pletich po rozumu §u 11 čís. 4 zákona o lichvě. Skutkovou povahu tohoto přečinu nelze však spatřovati ani v tom, že stěžovatel, jak nalézací soud zjistil, platil za uhlí, které kupoval od horníků a úředníků, vyšší ceny, než ceny maximální. Tu budiž především poukázáno k tomu, že uhlí »deputátní« buď již prošlo distribucí, prováděnou úřady správními za účelem stejnoměrného opatřování obyvatelstva uhlím, nebo jí nebylo nikdy podrobeno. V žádném případě tedy nákupem tohoto uhlí z rukou nikoli dolů neb obchodníků, nýbrž destinatářů za účelem dalšího obchodu nebyly mařeny disposice úřadů správních a nelze mluviti při tomto uhlí, státem již nebo vůbec neobhospodařovaném, o porušování předpisů o úpravě obchodu uhlím. Pokud pak jde o okolnost, že předražený nákup choval v sobě způsobilost, přenésti na spotřebitele zvýšení ceny, obsažené již v tomto způsobu nakupování, cizím řádnému obchodování, tu nehledě k tomu, co shora uvedeno, nelze se na všeobecný podpůrný pojem »pletich, jež jsou způsobilé stupňovati cenu předmětu potřeby«, odvolávati bez obmezení tam, kde se sice jedná o takový způsob obchodování, kde se však zákon dotyčnou činností pachatelovou obírá ve zvláštních předpisech a kde ji označuje za jiný, zvláštní trestný čin. Takové ustanovení obsahuje zákon o trestání válečné lichvy v §u 9, podle něhož dopustí se přestupku, po případě přečinu nebo zločinu, kdo při nákupu předmětů potřeby, jež hodlá zciziti, přeplácí prodatelem požadovanou cenu, nebo, nepožaduje-li se určitá cena, úředně stanovenou cenu, není-li tu však takové ceny, až dosud obvyklou cenu. V této příčině není však zjištěno, zda byla dotyčnými horníky a úředníky určitá cena požadována čili nic, takže by přeplácení maximálních cen přicházelo v úvahu teprve v druhé řadě; není také zjištěno, zda dělo se toto jednání stěžovatelovo v menším či snad ve velkém rozsahu (§ 9 (3) lit. b) lich. zákona), takže není zrušovacímu soudu možno, rozhodnouti ihned ve věci samé, ba ani posouditi, zda jde jen o přestupek, či o přečin.

Citace:

č. 1189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 228-230.