Čís. 1361.

S hlediska §u 36 tr. zák. požívají zvýšené ochrany §u 68 tr. zák. i vrchnostenské osoby cizozemské, třebas tu nebylo státní smlouvy o vzájemném stihání aniž se vyžaduje reciprocity.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1923, Kr I 1048/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 7. července 1922, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle §§ 81 a 82 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňuje-li stížnost hmotnčprávní zmatky čís. 9 písm. a), čís. 10 §u 281 tr. ř. jest jí vycházeti ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jelikož jen srovnáním těchto se zákonem lze přezkoumati, zda nalézací soud porušil zákon nebo nesprávně ho použil při podřadění skutku, obžalovanému za vinu kladeného, pod dotčené pojmy hmotného práva. Rozsudkovým výrokem prvé stolice ve spojení s rozhodovacími důvody je zjištěno, že příběh, o který jde, udal se v U., tedy na území říšskoněmeckém, nikoli teprve na tuzemském území, když byli prý obžalovaní cizozemskými vrchnostenskými osobami neoprávněně stihání přes hranice. Při právním posuzování děje sluší proto vycházeti ze zjištění, že násilný odpor obžalovaných dál se na území, na kterém svědek N. vykonával jako hlavní strážmistr saského četnictva svoji službu, pozůstávající ve střežení hranic; k zatýkání a předvádění obžalovaných byl svědek na tomto území jako zřízenec bezpečnostní služby dle §u 127 tr. ř. pro německou říši formálně oprávněn. Stížnost namítá ovšem, že těž s hlediska §u 36 tr. zák. jest za vrchnostenské osoby, požívající ochrany §u 68 tr. zák. považovati výhradně osoby, které byly nějakým úřadem pověřeny (beamtet wurden) od tuzemské vlády neb od tuzemských úřadů. Stížnost jest na omylu. Opory pro svůj názor nemá stížnost ani v doslovu ani ve smyslu dovolávaného jí §u 68 tr. zák.; mluvíť toto místo zákona všeobecně o soudcích (einem Richter), o vrchnostenských osobách (eine obrigkeitliche Person) ... o četnících (einem Gendarmen) atd. V §u 36 tr. zák. pak se nerozeznává, zda směřuje bezprávný čin tuzemcem v cizozemsku spáchaný a tuzemským soudem souzený proti právným statkům tuzemským či cizozemským. Že tak nečiní, ačkoliv jest na snadě úvaha, že právní statky jsou pravidelně na onom místě (území), na kterém se páše čin, směřující proti nim, nasvědčuje tomu, že zákon chrání proti činům rázu, v trestním zákoně naznačeného — pakliže se páchají tuzemci v cizozemsku — všechny právní statky, které chrání proti komukoli, ač není-li ochranu omeziti na právní statek tuzemský dle doslovu a smyslu nebo dle účelu dotčené normy trestní (srovnej zejména §§ 58 až 61 tr. zák.) Ochrana §u 36 tr. zák. čelí proto též proti činům, které poškozují neb ohrožují právní statky ideální, třebaže jimi nebyla způsobena žádná hmotná škoda. Požadavek, aby služebním (úředním) úkonům vrchnosti a jejich činitelů nekladl se násilný odpor, je požadavkem, který je v zájmu všech států a uznán jest zákony všech států. Nelze proto §u 36 tr. zák. nepoužíti k tomu účelu, by se zjednala u tuzemců v cizozemsku se nalézajících vůči úkonům osob, které jimi v dotyčném území cizozemském vykonávají svůj úřad anebo svou veřejnou službu dle platných pro toto území zákonů, táž vážnost, a táž poslušnost, k jaké zavazuje tuzemce a kohokoli jiného v tuzemsku proti tuzemským orgánům vrchností předpis §u 81 tr. zák. Trestní zákon nečiní potrestání tuzemců pro trestné činy v cizozemsku spáchané závislým ani na tom, že i cizí stát nakládá stejně se svými příslušníky, pakliže se dopouštějí trestného činu v tuzemsku. Nezáleží proto na tom, zda tu jest anebo není státní smlouva, která zaručuje vzájemné stihání takových deliktů, spáchaných proti cizozemské vrchnosti, ani na tom, zda se cizím státem, o který jde, zachovává reciprocita. Nebylo proto na nalézacím soudě, by zjistil, jak saské (německé) úřady nakládají s obdobnými činy, dotýkajícími se tuzemských osob úředních.

Citace:

č. 1361. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 501-502.