NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3622.

Ku závazku spořitelny (zákon ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n.) nestačí podpis předsedy ředitelstva a vedoucího úředníka.
(Rozh. ze dne 18. března 1924, Rv I 1590/23.)
Žalující hospodářská záložna vydala na Karla K-a směnky celkem na 110 000 Kč a, když ani Karel K. ani ručitelé směnek nezaplatili, vymohla si proti nim směnečné platební příkazy. Karel K. ucházel se o úvěr u žalované městské spořitelny, by za něho zaplatila pohledávky hospodářskou záložnou vymáhané, a na základě usnesení ředitelstva zavázala se dle tvrzení žaloby městská spořitelna zaplatiti pohledávky hospodářské záložně, pročež tato upustila od exekučních kroků proti[opr.] K-ovi. Ježto spořitelna pohledávky záložně nezaplatila, vymáhala záložna na spořitelně zaplacení žalobou. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Dopisem ze dne 13. listopadu 1922, jehož pravost nebyla popřena, potvrdila sice žalovaná spořitelna žalující záložně, že na účet Karla K-a vyplatí žalující záložně v hotovosti, pokud se týče převede na její účet hotovost 104 000 Kč v nejbližších dnech. Toto potvrzení jest však, jak jest nesporno, podepsáno pouze předsedou spořitelny M-em, pokladníkem a vedoucím úředníkem J-em. Dle stanov (§ 45) jest však nutno, by listiny řiditelství byly podepsány předsedou neb místopředsedou a členem řiditelství. Předložené potvrzení ze dne 13. listopadu 1922 nelze proto považovati za listinu pro žalovanou spořitelnu závaznou, z níž by bylo lze oproti spořitelně právně platný závazek odvozovati. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Předloženými listinami je zjištěno: Ve schůzi 5. listopadu 1922 usneslo se řiditelství žalované spořitelny »aby bylo vyhověno žádosti manželů K-ových o poskytnutí dalšího úvěru a aby byly nové jejich směnky na 104 000 Kč eskontovány pod zárukou, v protokolu o schůzi té uvedenou. Výplata se provede, až budou knihovní vklady vykonány a celá záležitost uspořádána dle tohoto usnesení.« Ve schůzi řiditelstva ze dne 29. listopadu 1922 uvedl předseda, že revisor spořitelen pozastavil výši tohoto úvěru a bylo usneseno předložiti tuto záležitost výboru k rozhodnutí. Výbor spořitelny ve schůzi 12. února 1923 zápůjčky té nepovolil, zrušiv usnesení řiditelství, pokud odporuje tomuto usnesení. Tím byla věc nadobro vyřízena, neboť podle §u 39 stanov žalované spořitelny řiditelstvo její »pečuje toliko o to, by byly vklady půjčovány jak náleží,« kdežto rozhodnutí o výši, tudíž o povolení zápůjček náleží podle §u 41 odstavec druhý stanov výboru, což je patrno také z dovolání se §u 25 stanov, který právě předepisuje, jak se fondů užívá. Výklad ten sdílí také ministerstvo vnitra jako státní dozorčí úřad nad spořitelnami. Tento zjištěný skutkový děj stačí úplně k bezpečnému posouzení a rozhodnutí této pře a není proto třeba dalších, odvolatelkou postrádaných důkazů (§§ 275 a 488 c. ř. s.). Sdělení ze dne 13. listopadu 1922 neváže žalovanou spořitelnu jak již prvým soudem správně bylo dolíčeno a nevadí tomu dovolaný předpis §u 8 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n. proto, že sdělení to bylo nesprávné a že samo o sobě spořitelnu zavázati nemohlo (§ 41 stanov).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že pro otázku, jakým způsobem mohou vzejíti závazky žalované spořitelny, jsou rozhodny její stanovy. V §u 1 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n., kterýmž zákonem zrušen byl dřívější spořitelní regulativ ze dne 27. září 1844, jsou spořitelny výslovně prohlášeny za samostatné veřejné peněžní ústavy, tudíž za právnické osoby po rozumu §u 26 obč. zák. Právnické osoby, jak z podstaty jejich plyne, nemohou osobně jednati, a proto musí být i u nich jistým souhrnem zásad, jako ústavou, stanovami a podobně, určeno, za kterých podmínek platí jednání určitých fysických osob za jednání těchto právnických osobností. Není-li tu jednání, odpovídajícího ústavě nebo stanovám, nevzejde závazek právnické osobnosti, a nejsou tudíž ony fysické osobnosti v tomto směru representanty oné právnické osobnosti. Patrno tedy, že stanovy právnické osobnosti nejsou, jak dovolatelka míní, jen úpravou vnitřních poměrů právnických osobností. Dle §§ 6 a násl., zejména 18 cit. zákona i při spořitelnách rozhodují stanovy o tom, kdo a za jakých podmínek jedná za spořitelnu. V tomto případě, jak správně odvolací soud dovozuje, k závazku spořitelny, dle něhož by tato byla povinna dluh Karla K-a převzíti a žalobkyni zaplatiti, nedošlo způsobem stanovami předepsaným, ježto se na tom neusnesl výbor spořitelny dle §u 41 odstavec druhý stanov k takovémuto jednání jedině oprávněný. Ani dopis ze dne 13. listopadu 1922, v němž žalovaná slibuje žalobkyni zaplatiti tento dluh, nemůže býti pro žalovanou závazným, ježto je podepsán jen předsedou ředitelstva a vedoucím úředníkem, a nikoli, jak v §u 45 odstavec prvý stanov předepsáno, předsedou ředitelstva nebo místopředsedou a ještě jedním členem ředitelstva. Naprosto ničím není odůvodněn názor dovolatelčin, že otázka, kdo podpisuje spisy jménem spořitelen, jest citovaným zákonem čís. 302/1920 upravena v ten rozum, že stačí k tomu podpis předsedy ředitelstva a vedoucího úředníka.

Citace:

č. 3622. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 403-404.