Čís. 3311.

Nejde o zpronevěru, má-li pachatel důvodně za to, že vlastník svěřené věci nebude činiti námitky proti jeho disposici s věcí svěřenou, nebo pokládá-li se důvodně za oprávněna, si ji podržeti, na př. z důvodu vzájemné pohledávky, a svou vzájemnou pohledávku uplatniti; ba podle okolností případu může se pachateli vědomí o materielní bezprávnosti zadržení nebo přivlastnění svěřené věci nedostávali i tehdy, když tu nebylo podmínek, započtení jeho vzájemné pohledávky podle ustanovení občanského zákona.
(Rozh. ze dne 31. října 1928, Zm I 432/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. března 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství, že je formálně vadným předpoklad nalézacího soudu, že obžalovaný peněz mu svěřených nepoužil pro sebe v úmyslu, je Dr. S-ému vůbec nevydati nebo s nimi trvale naložiti jako s vlastními, nýbrž že jich použil pro sebe jen v okamžité tísni v domnění, že Dr. S. nebude proti tomu činiti námitek; neuvedlť prý nalézací soud o této rozhodné skutečnosti (že obžalovaný byl jen v okamžité tísni), vůbec důvody, prokazující, že obžalovaný měl v rozhodné době skutečně nejen možnost, nýbrž i jistotu, že bude moci vyhověti závazkům, přejatým s převzetím oněch 15000 Kč, když těchto peněz neoprávněné a vědomě protiprávně použil pro sebe, jak prý o tom svědčí jeho omluvné dopisy Dr. S-ému, žádající o poshovění a obsahující výmluvy na různé překážky. Výrok soudu o okamžité tísni je prý nad to přímo v rozporu s rozsudkovým zjištěním, že obžalovaný svěřené mu částky vyčerpal pro sebe na cestách do ciziny, jmenovitě do Rakous, kde byl zaměstnán jako správce s kaucí 5000 Kč, aniž dostal za tři měsíce plat; je prý proto pochopitelné, že obžalovaný až do doby své vazby ve Vídni a v Jihlavě neměl vůbec ani možnosti, vydati peníze oprávněnému, ani jistoty, zda bude tak kdy moci učiniti. Také zjištěné časové rozpětí mezi přijetím peněz (22. července 1925) a vazbou (4. prosince 1925) nikterak prý nepoukazuje na okamžitou tíseň, nýbrž na trvalý stav, v němž byly svěřené peníze odňaty moci oprávněného. Zmateční stížnost je neodůvodněna. Z rozsudkových důvodů je vidno, že nalézací soud nevyloučil u obžalovaného subjektivní vinu jen z toho důvodu, který napadá zmateční stížnost, vytýkajíc mu neúplnost a rozpor. Podle obsahu rozsudku má nalézací soud za to, že obžalovaný peněz mu svěřených použil pro sebe jen v okamžité tísni a v domnění, že Dr. S. nebude proti tomu činiti námitek, ježto neodpověděl na dopis obžalovaného ze srpna 1925; že obžalovaný byl s Dr. S-ým delší dobu ve spojení, učinil mu různé úsluhy a že, třebaže tehdy za to nic nepožadoval, mohl právem v tísni očekávati, že Dr. S. to uzná a bude souhlasiti s tím, že obžalovaný peněz mu na Čas svěřených použije pro sebe; že obžalovaný chtěl po případě uplatniti proti Dr. S-ému nárok na odměnu za peněžité výhody, které Dr. S. jeho zásluhou a pomocí získal, a že nelze vyloučili, že obžalovaný i ve příčině opatření matrací konal různé cesty a pochůzky, za které mohl žádati odškodnění. Podle tohoto odůvodnění neopírá nalézací soud sprošťující výrok jen o úvahu, že obžalovaný použil svěřených mu peněz jen v okamžité tísni, nýbrž vedle toho i o úvahu, že se obžalovaný vůbec vzhledem k déle trvajícímu styku s Dr. S-ým a vzhledem k různým úsluhám, učiněným Dr. S-ému, mohl domnívati a právem očekávati, že Dr. S. vše uzná a nebude činiti námitek proti oné svémocné, avšak jen přechodné disposici s penězi; kromě toho nabyl nalézací soud i přesvědčení, že se obžalovaný pokládal za oprávněna, uplatňovali proti Dr. S-ému nárok jednak na odměnu za peněžité výhody, které tento jeho zásluhou a pomocí získal, jednak na odškodnění za různé cesty a pochůzky, které obžalovaný ve věci, o niž jde, konal. Nejde však o zpronevěru, má-li pachatel důvodně za to, že vlastník svěřené věci nebude činiti námitky proti jeho disposici s věcí svěřenou, nebo pokládá-li se důvodně za oprávněna, si ji podrželi, na př. z důvodu vzájemné pohledávky, a svou vzájemnou pohledávku uplatniti (sb. n. s. čís. 2496); ba podle okolností případu může se pachateli vědomí o materielní bezprávnosti zadržení nebo přivlastnění svěřené věci nedostávali i tehdy, když tu nebylo podmínek započtení jeho vzájemné pohledávky podle ustanovení občanského zákona (sb. n. s. čís. 2200). Zmateční stížnost nenapadá vůbec onu část důvodů, v níž dochází výrazu řečené právní stanovisko, nýbrž snaží se jen zvrátili předpoklad nalézacího soudu, že byl obžalovaný v dotčené době jen v okamžité tísni. Podle toho, co shora řečeno, je. však jisto, že jsou již ony nenapadené úvahy nalézacího soudu o sobě způsobilé, vyloučiti subjektivní vinu obžalovaného ve směru zločinu podle § 183 tr. zák. Bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3311. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 708-710.