NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 17184
.
Předpis § 1001, prvé věty, obč. zák., že dlužni úpis jest plným důkazem o zápůjčce a jejích modalitách, pozbyl pro oblast procesního práva významu zavedením civilního řádu soudního (zákonem č. 113/1895 ř. z.).
Průvodnost dlužního úpisu, nemá-li povahu veřejné listiny, jest posuzovati podle § 294 c. ř. s., je-li vnitřní pravdivost dlužního úpisu popřena, musí býti zkoumána jinými prostředí.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1939, Rv II 547/38.)
Ve sporu, v němž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 31000 K s přísl. z důvodu zápůjčky, namítla žalovaná, že podle dlužního Úpisu nebyla zapůjčitelkou žalobkyně, nýbrž její otec Josef T. Nižší soudy uznaly podle žaloby; odvolací soud uvedl k otázce v právní větě vytčené, v důvodech: Dlužní úpisy, kterých se žalovaná dovolává, nejsou konstitutivním důkazem o tom, kdo zápůjčku poskytl, nýbrž jen dokladem o zápůjčce, jehož znění nevylučuje, že zápůjčka — reální smlouva — byla skutečně poskytnuta a ujednána mezi jinými osobami, než které jsou v úpisu uvedeny. By-li tudíž uveden jako zapůjčitel peněz žalobkynin otec Josef T., nevylučuje to možnost a důkaz o tom, že vpravdě zapůjčila peníze žalobkyně sama.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předpis § 1001 obč. zák., jehož se dovolává žalovaná a který v prvé větě ustanovuje, že dlužní úpis, který má náležitosti tam uvedené, jest plným důkazem o zápůjčce a jich modalitách, pozbyl pro oblast procesního práva svého původního významu zavedením civilního řádu soudního (zákonem ze dne 1. srpna 1895, č, 113 ř. z.), který opustiv t. zv. zákonnou theorii průvodní dřívějšího obecného řádu soudního (josefínského) dal v §§ 272 a 488 průchod zásadě volného hodnocení důkazů. Průvodnost dlužního úpisu, který nemá povahu veřejné listiny (§§ 292 až 293 c. ř. s.), jest tudíž nyní posuzovati jako u každé jiné soukromé listiny podle § 294 c. ř. s.; podle právě uvedeného ustanovení podávají tyto listiny, jsou-lij podepsány vydateli, úplný důkaz o tom, že pocházejí od vydatele, avšak vnitřní pravdivost projevu, je-li ve sporu popřena, musí býti zkoumána jinými prostředky a může býti jimi po případě i vyvrácena.
I když proto v souzené věci jest v dlužním úpisu ze dne 1. července 1931 uveden a podepsán jako věřitel Josef T., nevadí to, aby nižší soudy, zhodnotivše výsledky všech provedených důkazů, dospěly k přesvědčení, že skutečnou věřitelkou je žalobkyně.

Citace:

čís. 17492. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 670-672.