Čís. 6816.

Bylo-li manželce povoleno prozatímní opatření placením výživného po dobu sporu o výživné, jest manžel oprávněn domáhali se zrušení prozatímního výživného, bylo-li manželství pravoplatně rozloučeno z viny obou stran, třebas ještě spor o výživné nebyl skončen. Dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. nelze tu obdobně použiti. §u 19 rozlukového zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. nelze užíti, bylo-li za jeho platnosti manželství rozloučeno bez předchozího rozvodu.
(Rozh. ze dne 22. února 1927, R I 90/27.)
Návrh manžela, by bylo zrušeno prozatímní opatření, jímž mu bylo nařízeno platiti manželce výživné po dobu trvání sporu, — soud prvé stolice zamítl, rekursní soud prozatímní opatření zrušil. Důvody: Zamítnutí návrhu žalovaného na zrušení prozatímního opatření odůvodňuje prvý soud tím, že opatření to určeno bylo na dobu trvání sporu o výživné, spor není posud skončen a žalovaný sám udal, že požívá příplatku na manželku. Názor ten jest právně mylný, neboť podle §u 399 ex. ř. může soud zrušiti neb omeziti prozatímní opatření také před uplynutím doby, na niž bylo předem povoleno, nastal-li některý z případů v § tom pod čís. 1—4 uvedených. Případ takový skutečně nastal (§ 399 pod čís. 4 ex. ř.). Žalobkyni bylo prozatímním opatřením přiřčeno prozatímně výživné na základě žaloby, jíž proti svému manželu uplatňovala zákonitý nárok na výživné podle §u 91 obč. zák. Manželství stran bylo však mezitím rozloučeno právoplatným rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 9. června 1926 z viny obou stran. Následkem toho nemá již žalobkyně nároku na zákonné výživné, neboť podle §u 1266 obč. zák., uznáno-li rozsudkem na rozluku, přísluší jen straně bezvinné plné zadostiučinění, tedy i nárok na poskytování dalšího výživného, které by jí takto uniklo. Žalobkyni nepřísluší však proti žalovanému nárok na výživné ani na základě §u 19 zák. rozl. ani na základě dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s., jehož použiti lze toliko při rozvodu z viny obou stran a poněvadž rozsudkem nejvyššího soudu žalobkyni nárok na zákonité výživné je právoplatně oduznán, odpadl tím předpoklad prozatímního opatření a bylo proto к návrhu žalovaného, o němž žalobkyně při roku dne 17. listopadu 1926 byla slyšena, vysloviti zrušení jeho podle §u 399 čís. 4 ex. ř. Že žalovaný posud béře přídavek na manželku, je nerozhodno, poněvadž představený jeho úřad na oznámení o právoplatném rozloučení manželství je oprávněn vyplácení přídavku zastaviti, pokud se týče požadovati vrácení neoprávněně vybraného přídavku srážkou z platu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody stížnosti nebylo vyvráceno správné věci i zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. Nelze zejména přisvědčiti stěžova-
Civilní rozhodnutí IX. 20 — Čís. 6817 —
306
telce, že jí po případě přísluší nárok na výživné podle dvorního dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s. a podle §u 19 rozluk. zák. Tento dvorní dekret platí jen pro případy oboustranně zaviněného rozvodu, je výjimečným předpisem zákona, proto jest vyloučeno podle §u 7 obč. zák. obdobné jeho použití. Předpis §u 19 rozluk. zákona jest jenom ustanovením pro případy, kdy lze se domáhati rozluky podle nové úpravy zákonné na základě předchozího rozvodu (§§ 15 a násl. rozluk. zákona), kterýžto předpis jenom z této příčiny zachovava v platnosti ujednání síran a soudní rozhodnutí z předchozí doby a dovoluje z důležitých příčin žádati nové uspořádání majetkových poměrů pořadem práva, což nedopadá v tomto případě, v němž manželství stran rozloučeno bylo bez předchozího rozvodu za platnosti nového práva manželského a stěžovatelka podle spisů nemá pro sebe ani v ujednání, ani v zákoně právního důvodu, podle něhož by se mohla domáhati úpravy majetkoprávních poměrů ze svého někdejšího manželství, jež důsledkem její spoluviny rozloučeno bylo právně bez jakéhokoliv nároku na odškodnění (§ 1266 obč. zák.).

Citace:

Čís. 6816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 331-332.