NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Čís. 840.

Neslušné chování se při bohoslužbě opodstatňuje přečin dle § 303 tr. zák. Bylo-li jím způsobeno veřejné pohoršení, nelze je vzíti v úvahu jako zvláštní přitěžující okolnost.
(Rozh. ze dne 11. května 1922, Kr I 874/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle § 303 tr. zák., vyhověl vsak v neveřejném zasedání odvolání státního zastupitelství co do trestu a trest obžalovaným přiměřeně zvýšil.
Důvody:
Rozboru při veřejném roku byla vyhražena zmateční stížnost, pokud opírá se o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Ani v této části nelze jí však přiznati oprávnění. Stížnost popírá, že jednání obžalovaných opodstatňuje zákonný předpoklad »neslušného chování« ve smyslu § 303 tr. zák. Hledě ke skutkovým zjištěním rozsudku nemůže však býti pochybnosti v tomto směru. Obžalovaní súčastnili se demonstrace, k níž došlo dne 25. března 1920 v katolickém kostele v B. se strany německého obyvatelstva proti sloužené prvé mši české. Ohledně obžalované Lucie S-ové beře soud za prokázáno, že za bohoslužby úmyslně tak hlasitě zpívala, že jiné hlasy překřičela, že se smála, nuceně na hlas kašlala, nohou udeřila do prkna otlářního a odcházejíc plivla. O obžalovaných Janu K-ovi a Václavu W-ovi pak zjišťuje, že, odcházejíce z kostela úmyslně dupali. Nemůže býti sporu o tom, že mše je náboženským úkonem, jenž dle zásad náboženství římskokatolického od těch, kdož na úkonu tom podíl berou, vyžaduje zvláštní úcty a tomu odpovídajícího chování se. Je také ustáleným mravem, kotvícím v náboženském přesvědčení příslušníků tohoto náboženství, že uvádějí s posvátností zmíněného úkonu své chování v náležitý soulad. Obžalovaní prohřešili se však zjištěným svým počínáním proti tomu, co náboženství, zvyk a mrav jim kázaly, i dlužno proto o nich právem tvrditi, že ocitli se tak ve vědomém a příkrém rozporu s tím způsobem zevního chování, jaký je předepsán zvykem a obyčejem a že proto jejich chování bylo dle mluvy zákona neslušným. Míra této neslušnosti byla zjevně taková, že chovala v sobě způsobilost druhé v jich citech uraziti a v nich odpor a nevůli vyvolati; tím je opodstatněna zákonem požadovaná objektivní způsobilost jednání, že z něho jiným vzejíti mohlo pohoršení. Namítá-li zmateční stížnost s poukazem na výpovědi svědků faráře Josefa J-a a Václava О-a, že o neslušnosti jednání obžalovaných nemůže býti proto řeči, že se jim jednalo jen o to, aby český jazyk z užívání v kostele vytlačili, pokud se týče, že chtěli dáti jen na jevo svůj nesouhlas s tím, aby bohoslužba konala se též v jazyku českém, neuplatňuje tím okolnosti právně závažné; neboř konečný cíl, jejž svým závadným jednáním sledovali a jenž к jednání tomuto zavdal podnět, nemá pro právní posouzení skutku významu. Užili-li obžalovaní, by svého cíle dosáhli, prostředků, jež vyčerpávají o sobě i skutkovou povahu přečinu dle § 303 tr. zák., musí odpovídati i za tyto trestné prostředky. Po subjektivní stránce se к přečinu dle § 303 tr. zák. arci vyžaduje, aby si byl pachatel vědom povahy svého jednání, totiž toho, že je neslušným. Než předpoklad tento dochází nepochybného výrazu ve zjištěních rozsudku, nehledíc k tomu, že obžalovaní vzhledem k svému vzdělání, výchově a stáří mohli nahlédnouti, že to, co za výkonu bohoslužby činili, je nepřístojným a neslušným. To platí jmenovitě o obžalované S-ové, kterou právě její svědky vyvrácené popírání skutku usvědčuje nejpádněji z uvedeného vědomí.
Státní zastupitelství podalo odvolání do výroku o trestu a žádá, by byl všem třem obžalovaným trest zvýšen, poněvadž dlužno přihlédnouti k velmi závažné přitěžující okolnosti, že totiž činem obžalovaných byla dána mezi osadníky farnosti v B. příčina k veřejnému pohoršení. Toto tvrzení odvolání není správné. Přitěžující okolnost, státním zastupitelstvím zmíněná, nemůže býti ještě zvláště vzata v úvahu, poněvadž veřejné pohoršení jest již obsaženo ve skutkové podstatě trestného jednání, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými, a nemůže proto již pro trest býti zvláště uvažováno. Přes to však dlužno přisvědčiti státnímu zastupitelství, že trest obžalovaným vyměřený neodpovídá jejich zavinění, a že při použití § 266 tr. zák. počínal si nalézací soud přespříliš mírně. Zavinění obžalovaných vyhovuje větší trest, než jim byl nalézacím soudem uložen a bylo proto odvolání státního zastupitelství v tomto bodě vyhověno a trest obžalovaným zvýšen.

Citace:

č. 840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 275-276.