NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2648.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Porušení zásad zákona, jež nepodléhají volnému uvážení soudcovskému, výrokem o podmíněném odsouzení, jest napadati zmateční stížností (§ 281 čís. 11 tr. ř.), nesprávné výsledky soudcovského uvažování v mezích zákona odvoláním.
Zákon neobmezuje v §u 7 (3) odvolání ustanovením §u 283 tr. ř.
Výrok o trestu a podmíněném odsouzení lze napadati též z formálních důvodů zmatečnosti (čís. 4 a 5 §u 281 tr. ř.), avšak jen potud, pokud lze onen výrok napadati důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís.11 tr. ř. a pokud uplatněný formální zmatek slouží toliko k dolíčení předpokladu tohoto hmotněprávního zmatku; nejde proto o zmatek čís. 4 §u 281 tr. ř., byl-li zamítnut průvodní návrh, vztahující se ke skutečnostem, jež jsou s hlediska důvodu zmatečností podle §u 281 čís. 11 tr. ř. nerozhodný.
Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Předpis §u 16 (3) zákona (v doslovu §u 3 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.) neplatí ohledně činů spáchaných před účinností tohoto zákona (čl. IX. uv. zák. k tr. zák.).
(Rozh. ze dne 7. února 1927, Zm II 256/26).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Josefa R-a a Jana S-ě do usnesení zemského trestního soudu v Brně ze dne 20. dubna 1926, pokud jím tento soud, rozhoduje o podmíněném odkladu výkonu trestů, uložených Josefu R-ovi, Janu S-ovi, Františku B-ovi, Edmundu N-ovi a Kašparu M-ovi právoplatným rozsudkem téhož soudu ze dne 21. října 1924 pro přečin řetězového obchodu a pletich podle §u 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., Josefu R-ovi, Janu S-ovi, Františku B-ovi á Edmundu N-ovi též pro přečin předražování podle §u 20 čís. 2 b) nařízení, odepřel stěžovatelům podmíněný odklad výkonu trestu, a nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání státního zastupitelství do téhož usnesení, pokud jím bylo Edmundu N-ovi a Kašparu M-ovi podmíněné odsouzení povoleno.
Důvody:
Odsouzení Josef R. a Ján S. napadají usnesení nalézacího soudu, jímž jim odepřel podmíněný odklad výkonu trestů, uložených jim pravoplatným rozsudkem nalézacího soudu ze dně 21. října 1924 pro přečiny řetězového obchodu a pletich podle §u 23 čís. 4 a předražování podle §u 20 čís. 2 b) cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., nejen odvoláním, nýbrž také zmateční stížností. Podle §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. je výrok o podmíněném odkladu výkonu trestu podroben týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu. Ustanovení to platí také tenkrát, bylo-li o podmíněném odsouzení rozhodnuto usnesením ve smyslu §u 7 (2) zákona, jak se stalo v souzeném případě. Se zřetelem k ustanovení §u 7 (3) zákona jest řešiti otázku, jakým opravným prostředkem bylo v souzeném případě napadati odepření podmíněného odsouzení sborovým soudem prvé stolice. Výrok sborového soudu prvé stolice o trestu lze podle první věty §u 283 tr. ř. napadali odvoláním, není-li tu důvodu zmatečností podle §u 281 čís. 11 tr. ř. Je tedy zřejmo, že § 7 (3) zákona o podmíněném odsouzení připouští proti výroku sborového soudu prvé stolice, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném odsouzení, nejen odvolání, nýbrž také zmateční stížnost z důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř. Vzhledem k tomu jest zkoumali rozdíl mezi zmateční stížností, opírající se o důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., a odvoláním, a řešiti otázku, zda zákon o podmíněném odsouzení obsahuje taková ustanovení, která odchylkou od základního uvažování soudcovského obsahují zásady, jež jsou na volném soudcovském uvažování nezávislými a mohou právě proto bytí porušeny. Zákon o podmíněném odsouzení obsahuje skutečně takové zásady. Již § 1 tohoto zákona vyslovuje, že podmíněné odsouzení je přípustným jen tenkrát, nepřesahuje-li trest na svobodě, uložený vinníkovi, dobu jednoho roku. Dále ustanovuje § 2 tohoto zákona, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. § 3 obsahuje neporušitelnou zásadu o zkušební době, dále § 5 předpisy o následcích podmíněného odsouzení a § 23 ustanovení o možnosti přiznání podmíněného odkladu trestu osobám, odsouzeným pro čin, spáchaný po 28. říjnu 1918. Těchto zásad, jež nepodléhají volnému uvážení soudcovskému, musí soud vždy dbáti. Poruší-li tedy sborový soud prvé stolice při výroku o podmíněném odsouzení takovéto zásady zákonem vyslovené, překročí svou moc trestní a dá tím důvod ke zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., která stíhá právě porušení zákona. Naproti tomu čelí opravný prostředek odvolání nikoli porušení zákona, nýbrž nesprávným výsledkům volného soudcovského uvažování v případech, v nichž se soud pohyboval v mezích zákona. Ovšem neobmezuje třetí odstavec §u 7 zákona o podmíněném odsouzení odvolání, pokud jde o podmíněné odsouzení, ustanovením §u 283 tr. ř. (rozh. sb. n. s. č. 249).
Zmateční stížnost Josefa R-a, dovolávající se číselně toliko důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., byla by podle toho, co uvedeno, odůvodněna tehdy, kdyby byl nalézací soud porušil takovou zásadu, stanovenou zákonem o podmíněném odsouzení, která nepodléhá volnému uvážení soudcovskému. Zmateční stížnost R-ova tvrdí, že tu šlo o takové překročení moci trestní, namítajíc, že nalézací soud odepřel stěžovateli podmíněný odklad výkonu trestu, mylně použiv §u 2 (1) zák. o podmíněném odsouzení na souzený případ. Nalézací soud nepovolil prý stěžovateli podmíněný odklad výkonu trestu proto, že stěžovatel byl již potrestán, a to rozsudkem zemského trestního soudu v Brně ze dne 31. října 1922 pro přečin řetězového obchodu podle §u 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., a pro přečin předražování podle §u 20 čís. 2 téhož nařízení. Tímto rozsudkem byl prý však stěžovateli uložen trest za skutky, spáchané po trestných činech, tvořících předmět rozsudku ze dne 21. října 1924. V době, kdy se stěžovatel dopustil trestných činů, jež vedly! k odsouzení tímto rozsudkem, byl prý stěžovatel bezúhonný. Trestné činy, pro něž stěžovatel byl odsouzen (oněmi dvěma rozsudky), tvořily prý jednotný celek a měly prý vlastně býti předmětem jediného trestního řízení a rozsudku. Nalézací soud při řešení otázky, zda byl stěžovatel již dříve potrestán, nedbal prý zásady §u 265 tr. ř. Podle toho vychází zmateční stížnost z předpokladu, že nalézací soud nepovolil stěžovateli podmíněné odsouzení proto, že je považoval podle §u 2 (1) zákona o podmíněném odsouzení za vyloučeno. Tohoto předpokladu tu však není. Nalézací soud zjišťuje sice v důvodech napadeného usnesení, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem zemského trestního soudu v Brně ze dne 31. října 1922 pro přečin řetězového obchodu podle §u 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. a pro přečin předražování podle §u 20 čís. 2 téhož nařízení, neuvádí však ani trestu, jenž byl stěžovateli tímto rozsudkem uložen a nezmiňuje se o tom, zda tu šlo o odsouzení pro činy, spáchané z pohnutky nízké a nečestné, a nevyslovuje, že podmíněné odsouzení je vzhledem k zjištěnému odsouzení podle zákona vyloučeno, nýbrž uvádí, že stěžovatel po spáchání skutků, které vedly k odsouzení rozsudkem ze dne 21. října 1924, ve své trestní činnosti pokračoval, že tato skutečnost svědčí o jeho náklonnosti k tomuto způsobu trestné činnosti, tak že tu není záruky, že by se v budoucnosti polepšil, a dovolává se při tom §u 1 zákona a podmíněném odsouzení, takže nemůže býti pochybnosti o tom, že odepřel stěžovateli podmíněné odsouzení jedině proto, že nenabyl přesvědčení, že stěžovatel povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není potřebí. Skutečnost, že napadené rozhodnutí dovolává se v tomto směru rozsudku; zemského trestního soudu v Brně ze dne 31. října 1922, nemůže na tom nic mě- niti, poněvadž nalézací soud nevyslovuje, že podmíněné odsouzení je vzhledem k tomuto odsouzení zákonem vyloučeno. Nejde tu tedy o porušení ustanovení §u 2 (1) zákona o podmíněném: odsouzení a důsledkem toho o překročení moci trestní, nýbrž jde tu o závěr, k němuž nalézací soud dospěl, řeše otázku, zda lze z podstatných důvodů míti za to, že stěžovatel povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není potřebí, čili nic, t. j. otázku, jež podléhá volnému uvážení nalézacího soudu. Zmateční stížnost Josefa R-a, jež, jak uvedeno, vychází v podstatě z předpokladu, jehož tu vůbec není, není tudíž po zákonu provedena. Vše to, co stížnost uvádí na odůvodněnou názoru, že bylo porušeno ustanovení §u 2 (1) zákona o podmíněném odsouzení, lze zkoumati toliko
s hlediska odvolání.
Zmateční stížnost Jana S-ě napadá usnesení nalézacího soudu jen důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 4 tr. ř., jejž spatřuje v tom, že nalézací soud zamítl při veřejném sedění ve smyslu §u 7 (2) zákona o podmíněném odsouzení jeho návrh, by bylo devět svědků slyšeno o tom, že stěžovatelova povaha je toho rázu, že lze očekávali jeho trvalé polepšení. Podle protokolu o veřejném sedění, pro posouzení obsahu návrhu jedině rozhodného (obdoba §u 271 tr. ř.), navrhl obhájce stěžovatelův, by oni svědci byli vyslechnuti o tom, že stěžovatel vede nyní řádný život a činí dobrý dojem. Průvodní návrh, jejž stížnost má na mysli, zněl tedy ve skutečnosti podstatně jinak, než jest uvedeno ve zmateční stížnosti. Vzhledem k podstatě uplatněného důvodu zmatečnosti dlužno především zkoumati otázku, zda lze výrok o trestu a důsledkem toho také výrok o podmíněném odsouzení přes doslov §u 283 tr. ř., jenž se zmiňuje jen o důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., napadnouti též z formálních důvodů zmatečnosti, zejména z důvodů, uvedených v čís. 4 a 5 §u 281 tr. ř. K této zásadní otázce dlužno vzhledem k významu, jejž může míti formální zmatek podle čís. 5 nebo tu uplatněný zmatek podle čís. 4 §u 281 tr. ř. pro hmotněprávní zmatek podle §u 281 čís. 11 tr. ř., odpověděti kladně. Avšak ve zmateční stížnosti proti výroku o trestu, pokud se týče podmíněném odkladu výkonu trestu, nelze uplatňovati formální zmatky všude tam, kde lze těmito zmatky napadati výrok o vině, nýbrž hledíc k předpisu §u 283 tr. ř. jen v mezích naznačených tímto paragrafem, totiž jen potud, pokud lze ony výroky napadati důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř. a pokud uplatněný formální zmatek slouží toliko k dolíčení předpokladu tohoto hmotněprávního zmatku. V souzeném případě není tu však tohoto předpokladu pro uplatňování zmatečnosti podle §u 281 čís. 4 tr. ř. Z důvodů napadeného' usnesení vysvítá, že také Janu S-ovi bylo podmíněné odsouzení odepřeno nikoli proto, že je podle zákona o podmíněném odsouzení vyloučeno, nýbrž proto, že soud vzhledem k dřívějším trestům tohoto odsouzeného, zejména vzhledem k tomu, že byl trestán pro neoprávněné zcizení obilnin a pro předražování právě v době největší nouze o potraviny (1916—1917), nabyl přesvědčení, že trestné skutky, které byly předmětem odsouzení rozsudkem ze dne 21. října 1924, nebyly snad jen přechodným pochybením Jana S-ě, nýbrž výrazem jeho osobnosti, nakloněné páchati trestné činy tohoto druhu a že jest proto třeba výkonu trestu, by se v budoucnosti polepšil a vedl opět řádný život. Toto rozhodnutí, k němuž nalézací soud dospěl vyhrazeným mu volným soudcovským uvažováním, lze napadati toliko opravným prostředkem odvolání, nikoli tedy důvodem' zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., jenž předpokládá překročení moci trestní porušením zákona. Proto nelze vyhověti ani zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 4 tr. ř., protože byl zamítnut průvodní návrh, vztahující se ke skutečnostem, jež jsou s hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř. zcela nerozhodnými. (Rozh. č. 1980 sb. n. s.). Bylo tudíž zavrhnouti obě zmateční stížnosti.
Usnesení, jímž bylo rozhodnuto též o podmíněném odkladu výkonu trestů, uložených odsouzeným rovněž pro přečin řetězového obchodu a pletich podle §u 23 čís. 4, a — až na Kašpara M-u — pro přečin předražování podle §u 20 čís. 2 b) cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., bylo napadeno též odvoláním, a to státním zastupitelstvím, jež si stěžuje do toho, že podmíněné odsouzení bylo Edmundu N-ovi a Kašparu M-ovi povoleno. Odvolání státního zastupitelství není odůvodněno. Nalézací soud správně dolíčil a odůvodnil, že Edmund N. a Kašpar M. jsou hodni dobrodiní podmíněného odsouzení. K důvodům nalézacího soudu, jež hoví v podstatě stavu věci a zákonu, a s nimiž proto zrušovací soud souhlasí, přistupuje ještě další důvod, že se Edmund N. a Kašpar M,. od přečinů lichvy, o něž tu jde, celkem řádně chovali, ježto Kašpar M. této doby vůbec nebyl odsouzen pro trestný čin a Edmund N. jen pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 493 tr. zák. (záznamem o rozsudku okresního soudu trestního v Brně ze dne 2. listopadu 1923). Skutečnost, že se odsouzení po takovou dobu (více než 8 let) neprohřešili proti trestnímu zákonu, jest již sama o sobě dostatečnou zárukou pro předpoklad, že se trvale polepšili. Otázkou, zda snad veřejný zájem nevyžaduje výkonu trestu, jak stanoví § 16 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. v doslovu §u 3 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., nalézací soud se právem nezabýval, (poněvadž tímto zákonem byly změněny předpisy zákona o podmíněném odsouzení ze dne 19. října 1919, čís. 562 sb. a. n. v neprospěch odsouzených a proto nový předpis jakožto zákon přísnější nepůsobí zpět na činy, spáchané před účinností tohoto zákona (čl. IX. uvoz. pat. k tr. zák.).

Citace:

Čís. 2800.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 453-455.