NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12449.

Chtěl-li do sporu veřejné obchodní společnosti místo společnosti vstoupiti jeden ze společníků vzhledem k prohlášení druhého společníka, že mu následkem likvidace společného podniku předává do úplného vlastnictví zažalovanou pohledávku, bylo k tomu třeba především souhlasu žalující společnosti. Byl-li na jmění postoupivšího společníka vyhlášen konkurs, bylo po případě třeba i souhlasu správce konkursní podstaty.
Svolení odpůrce ke vstupu nabyvatele věci nebo pohledávky ve spor (§ 234 c. ř. s.) může se státi i mlčky, zejména způsobem uvedeným v druhém odstavci § 235 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. března 1933, R II 66/33.)
Spor proti žalovanému vedla původně veřejná obchodní společnost Jan M. a Ludvík H. Tato veřejná obchodní společnost byla zlikvidována, ježto se jeden z veřejných společníků (Jan M.) ocitl v konkursu, spor, o nějž tu jde, byl ponechán v klidu, načež Ludvík H. prohlásil, že vstupuje do sporu sám. Soud prvé stolice nepřipustil změnu v osobě žalobce Ludvíka H-a s tím, že řízení zůstává nadále v klidu. Rekursní soud připustil změnu žaloby a uložil prvému soudu, by ve sporu dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Upadnutím jednoho ze společníků do konkursu zanikla společnost Jan M. a Ludvík H., která původně žalobu podala, a na jejíž místo, pokud se týče zažalované pohledávky, nastoupil vzhledem k prohlášení ze dne 15. září 1930 Ludvík H.,který již dříve byl ve sporu účasten, ovšem jako společník firmy. Nepřešla tedy zažalovaná pohledávka na osobu novou, ve sporu dříve zcela nezúčastněnou a nejde tedy ani o zcizení pohledávky ve sporu uvedené, nýbrž o změnu žaloby v tom směru, že místo původní společnosti na straně žalující zůstává žalobcem jeden ze dvou dříve zúčastněných společníků. Žalovaný o žalobě takto změněné projednával při roku dne 23. září 1932, nic proti změně nenamítaje, a pokládá se proto jeho souhlas s touto změnou podle § 235 druhý odstavec c. ř. s. za daný. Názor prvého soudu, že prý šlo o zcizení sporné pohledávky, jest právně mylný. Ostatně, i kdyby šlo o zcizení a Ludvík H. měl býti považován za osobu novou na sporu dříve nezúčastněnou, dal žalovaný souhlas k jeho vstupu do sporu již tím, že s ním ve sporu při roku dne 23. září 1932, jak již uvedeno, projednával. Nelze vyčísti z § 234 c. ř. s., že ke vstupu nabyvatele pohledávky do sporu jest potřebí výslovného svolení druhé strany. Ani v tom, že žalovaným při roku dne 23. záři 1932 byl namítán proti stěžovateli jako žalobci nedostatek aktivní legitimace, není odpor proti vstupu stěžovatele do sporu, neboť tato námitka není námitkou formální, nýbrž materielně právní.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Žaloba byla podána firmou Stavitel Jan M. a Ludvík H., podnikatelství staveb v Z. Podle výpisu z obchodního rejstříku jde o veřejnou obchodní společnost, jejíž společníci jsou Jan M. a Ludvík H. Ač lze připustiti, že po stránce ma- terielní jsou nositeli práv a závazků veřejné obchodní společnosti její společníci, nejsou procesuálně společníci stranami ve sporu společnosti (sr. rozh. sb. n. s. čís. 7781). Chce-li teď vstoupiti do sporu jako žalobce Ludvík H. základem prohlášení druhého společníka ze dne 15. září 1930, podle kterého tento vzhledem k likvidaci společného podniku předává do úplného vlastnictví svého společníka Ludvíka H-a pohledávku za žalovaným, nejde o pouhou změnu žaloby po stránce subjektivní ve smyslu § 235 c. ř. s. a nedopadá proto rozhodnutí čís. 8774 sb. n. s., jehož se patrně přidržuje rekursní soud, nýbrž jde o vstup do rozepře po zcizení pohledávky ve spor uvedené, tedy jde o případ § 234 c. ř. s. Je-li tomu tak, jest však potřebí mimo souhlas žalovaného především i souhlasu žalující společnosti k tomu, by společník Ludvík H. vstoupil do sporu jako žalující strana místo ní (srovnej komentář Neumannův k § 234 c. ř. s.). Nebylo však ani tvrzeno, že žalující společnost projevila s tím svůj souhlas. Jak vyplývá z obchodního rejstříku, byl na jmění společníka Jana M-a dne 8. dubna 1931 uvalen konkurs. Tím zanikla žalující společnost podle čl. 123 čís. 3 obch. zákona a nastala podle čl. 133 obch. zák. likvidace společnosti, nebylo-li snad něco jiného ujednáno. Jako likvidátoři jsou povoláni podle tohoto místa zákonného všichni společníci nebo jejich zástupcové, nenastala-li výjimka tam vytčená. Bylo by proto po případě potřebí také souhlasu správce konkursní podstaty Jana M-a, a nesejde na tom, že Jan M. již před uvalením konkursu postoupil svůj podíl na zažalované pohledávce společníku H-ovi, neboť ve sporu uplatňovala tuto pohledávku společnost. Pokud tudíž společník Ludvík H. nevykáže také řečený souhlas, není oprávněn vstoupiti jako strana do sporu. Přisvědčiti ovšem sluší názoru rekursního soudu, že svolení ke vstupu nabyvatele věci nebo pohledávky ve spor uvedené podle § 234 c. ř. s. může se státi i mlčky, zejména způsobem uvedeným v druhém odstavci § 235 c. ř. s. Že by se svolení muselo státi výslovně, zákon v § 234 c. ř. s. nežádá; platí tudíž i zde obecný předpis § 863 obč. zák., podle něhož lze vůli projeviti i činem konkludentním. Takovým činem žalovaného, podle něhož nelze rozumně pochybovati o tom, že žalovaný dal svolení ke vstupu Ludvíka H-a jako hlavní strany, byla by okolnost, že se dne 23. září 1932 se žalobcem bez ohrazení pustil do sporu ve věci hlavní. Poněvadž však Ludvík H. nebyl oprávněn bez svolení zástupců likvidující společnosti do sporu vstoupiti, bylo dovolacímu rekursu již z této příčiny vyhověti a rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 12449.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 388-390.