NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9193.

Zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., platí i pro domy a byty, na něž se nevztahují předpisy zákona o ochraně nájemců.
Soukromoprávní následky bytové lichvy, není-li byt účasten ochrany nájemníků, nutno posuzovati podle zvláštního předpisu § 17 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a zákona jej doplňujícího ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., nikoliv podle § 879 obč. zák.
(Rozh. ze dne 20. září 1929, Rv I 195/29.)
Žaloba nájemce proti pronajímateli o 5000 Kč, jež prý žalobce dal žalovanému jako odstupné, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jak nesporno, najal žalobce od žalovaného od března 1926 byt za roční nájemné 5000 Kč a vyplatil mu mimo to na jeho žádost ještě 5000 Kč, které žalobce nazývá »odstupným«. Nesporno jest také, že se předpisy zákonů o ochraně nájemníků, zejména zákona tehdy platného ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. nevztahují na dům, v němž byt jest. Žalobce se domáhá vrácení zmíněné úplaty 5000 Kč, ovšem nikoli podle § 20 (3) zákona o ochr. náj., který — jak řečeno — tu neplatí, nýbrž proto, že smlouva o vyplacení této sumy odporuje dobrým mravům a že žalovaný, využiv žalobcovy bytové tísně, nejen zvýšil nájemné — jež platil dřívější nájemník — ze 3500 Kč na 5000 Kč ročně, nýbrž dal si ještě vyplatiti řečené odstupné. Opřel tedy žalobce svůj nárok o předpisy § 879 prvý odstavec a druhý odstavec čís. 4 obč. zák. I nižší soudy i strany přehlédly při řešení tohoto sporu zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., jímž byl změněn a doplněn zákon o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a přehlédly zejména předpis § 17 posléz zmíněného zákona. Není správným tvrzení prvního soudu, jež si patrně osvojil také odvolací soud, že prý »není zákonného předpisu, jenž by zapovídal ujednání zvláštní úplaty za přenechání bytu v domě, na který se nevztahuje zákon o ochraně nájemníků«. Předpis § 8 písm. b) v doslovu zákona čís. 80/1924 sb. z. a n. praví, že se trestá pronajímatel, jenž si dává poskytovati mimo nájemné prospěch majetkový za to, že pronajímá byt, ledaže by utrpěl pronajetím majetkové újmy, rovnající se majetkovému prospěchu, jemu poskytnutému. Jest tu tedy přímý zákonný zákaz pod trestní sankcí a netřeba se tudíž uchylovati k dobrým mravům. Tento předpis, mající za účel čeliti válečné lichvě s byty využitím mimořádných poměrů vyvolaných válkou, platí sice jen pro byty (zpráva ústavně-právního výboru tisk 4433/24), ale platí všeobecně, nehledíc k tomu, zda se na dotyčný dům nebo byt vztahují či nevztahují zákony o ochraně nájemníků. Nevztahují-li se a nelze-li tedy použiti § 20 (3) zákona o ochr. náj., nutno ve příčině soukromoprávních nároků použíti § 17 zákona čís. 568/1919 sb. z. a n., který praví, že, bude-li pachatel odsouzen, musí býti podle volby poškozeného buď jednání prohlášeno za neplatné nebo jen snížena cena na příslušnou míru, a že jest odsouzený v každém případě povinen dáti poškozenému úplné zadostučinění. Také zmíněná již zpráva tisk 4433/24 výslovně poukazuje k § 17 lich. zák. čís. 568/1919 sb. z. a n. ve příčině soukromoprávních nároků. Zákon tedy upravil soukromoprávní následky válečné lichvy zvláštním způsobem, odchylným od všeobecného předpisu § 879 obč. zák., a proto platí v té příčině jen zvláštní zákon (lex specialis), nikoli zákon všeobecný (lex generalis). Zákon patrně chtěl dosíci co nejúčinnějšího potírání válečné lichvy, chtěl, by pachatel byl trestně stíhán a proto vázal soukromoprávní nároky na trestní odsouzení pachatelovo. Nemůže-li tedy poškozený požadovati vrácení zakázané úplaty podle § 20 (3) zákona o ochr. náj., jest trestní odsouzení pachatele podmínkou a předpokladem pro nárok poškozeného na prohlášení smlouvy za neplatnou. Dokud k odsouzení nedošlo, není tu takového nároku a nemůže býti uplatňován. V souzeném případě, ve kterém byla smlouva uzavřena již za platnosti zákona čís. 80/1924, nebylo ani tvrzeno, že žalovaný byl odsouzen pro bytovou lichvu podle § 8 (1) písm. b) již citovaného zákona a proto nelze žalobě vyhověti. Jen pro úplnost jest ještě dodati, že, pokud žalobce opřel svůj nárok, jen jakoby mimochodem, i o bezdůvodné obohacení, není tu ani tohoto žalobního důvodu, neboť, dokud nebyla smlouva prohlášena za neplatnou, jest právním důvodem placení a nebylo placeno bezdůvodně. Ostatně, předpokládal-li žalobce delší trvání nájemního poměru, neměl sám dávati výpověď dne 1. ledna 1928.

Citace:

č. 9193. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 280-281.