NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 6565.

Ve sporech o rozluku manželství nelze konati tři předběžné pokusy o smír.
(Posudek ze dne 10. prosince 1926, čís. pres. 1523/26.)
Ministerstvo spravedlnosti předložilo Nejvyššímu soudu ku řešení otázku, mají-li ve sporech o rozluku manželství konány býti tři předběžné pokusy o smír, čili nic. Přikázal tedy první president Nejvyššího soudu tuto otázku senátu, jenž ji zodpověděl jak shora uvedeno.
Důvody: Otázka, o kterou jde, a kterou se Nejvyšší soud neměl příležitostí dosud obírati, není řešena jednotně ani v literatuře, ani v praksi nejvyššího soudního dvoru Vídeňského. Ott (Soustavný úvod 3. díl str. 268) míní, že v řízení o žalobách o rozloučení pokusy o smír jako při rozvodu nemohou býti nařízeny, ani když se opírají o vzájemný nepřekonatelný odpor, poněvadž odbytí sporu o rozloučení vůbec, a tím spíše pro neplatnost, nemůže býti způsobeno přivolením žalovaného (§§ 115 druhý odstavec a 99 obč. zák.) a poukazuje — zajisté zcela přesvědčivě, — že nejde jenom o zrušení manželského spolužití, nýbrž o zrušení právního, manžely k sobě pro všechnu budoucnost poutajícího svazku, při čemž tudíž jsou spoluúčastněny veřejné zájmy. Zároveň schvaluje W (asrův) právní názor (Gerichtszeitung 1873 čís. 6), že § 115 obč. zák. nežádá pokusy o smíření manželů snad z toho ohledu, by usnadnil rozloučení, poněvadž je nelze srovnati s povahou věci. K tomu dodává případně, že při rozvodu sejde na vůli stran, kdežto při rozloučení sejde na jsoucnosti právem uznaného důvodu, že tudíž tam rozhoduje shoda stran, tuto plný důkaz v řízení soudním podaný a připomíná, že v ministerském nařízení o manželském řízení, v 3. oddělení, pořádajícím postupování soudu ve sporech o rozloučení, důvodně není o smiřovacích pokusech manželů ani zmínky. Stejného názoru je Krasnopolski (Familienrecht r. 1911 str. 130), jenž se však uchyluje od Ottova odůvodnění, totiž praví, že smiřovací pokusy v rozlukové rozepři nejsou předepsány, a poukazuje k doslovu §u 115 obč. zák. Také Neumann ve svém komentáři (str. 1679) praví, že v řízení o rozluce nekonají se smírčí pokusy. Stejného názoru jest i Ehrenzweig (System: Familien und Erbrecht z roku 1924 str. 103, § 433) — »überhaupt finden im Trennungsverfahren keine Versöhnungsversuche statt«. Jiného názoru je Stubenrauch (vydání z roku 1902 1. díl str. 194 pozn. 2), jenž vychází z předpisů nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. (§§ 8—16) a podle nich považuje samozřejmým, že platí při rozepřích o rozluku také ustanovení o konání předběžných tří roků smírčích. Už tuto je zdůrazniti, že podle §u 8 cit. nařízení při vyšetřování o neplatnosti anebo o žádaném rozloučení manželství je šetřiti předpisů §§ 94 až 102 a 115 až 117 obč. zák. Glasser-Unger N. F. zaznamenává pouze dvě rozhodnutí v této otázce. Rozhodnutí čís. 1145 vychází z §u 13 dvorního dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s., jakož i ze zásady v §u 14 blíže provedené, že totiž »co zde předepsáno bylo, pokud se týče řízení ve věcech rozvodu manželství od stolu a lože, to platí též ve případech, kde jde o vyšetření, zda manželství jest neplatné, nebo má-li se povoliti žádané jeho rozloučení« a z toho dovozuje, že před úředním řízením ve vlastní věci mají předcházeti v §u 104 obč. zák., pokud se týče v §u 2 zákona ze dne 31. prosince 1863, čís. 3 na rok 1869 ř. zák. předepsané smírčí pokusy také ve případech § 115 obč. zák., jehož doslov neposkytuje opory, že by tu měla platiti nějaká úchylka od zákona upravujícího řízení v manželských věcech. Je to vlastně mínění Stubenrauchovo rozšířené o poukaz ku §u 115 obč. zák. Naproti tomu rozhodnutí čís. 3840 praví, že ani občanský zákon, ani zákon ze dne 31. prosince 1868, čís. 3 na rok 1869 ř. zák., ani nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. nenařizují v rozlukových řízeních tří smírčích roků. Zejména poukazuje rozhodnutí to ku 111. dílu řečeného nařízení ministerského. Z toho je zjevno, že u Vídeňského nejvyššího dvoru soudního zvítězil právní názor, že v rozlukových rozepřích smírčí roky nemají býti konány. Nejvyšší soud sdílí právní názor Ottův — Krasnopolskiho — Neumannův a Ehrenzweigův, jakož i odůvodnění vídeňského rozhodnutí čís. 3840. Gl. Unger N. F., že již za dřívějšího stavu zákonodárného, o který se opírá řečený názor právní, nebylo dovoleno, aby v rozlukových rozepřích byly konány smírčí roky. U nás správnost tohoto právního názoru nedoznala změny ani pozdějším zákonodárstvím. Podle jeho nynějšího stavu neplatí ustanovení §§ 63, 64, 66, 67, 94, 111, 115, 116, 119, 125, 134, 135, 136 obč. zák., dvorního dekretu ze dne 26. srpna 1814, čís. 1099 sb. z. s. a dvorního dekretu ze dne 17. července 1835 čís. 61 sb. z. s., jakož i § 25 31. zák. čl. uher. z roku 1894 (podle § 25 zákona ze dne 20. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Článkem 5. čís. 2 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. zrušena byla »ustanovení o povinných třech pokusech o smír ve sporech o nedobrovolný rozvod« (§§ 107 a 132 obč. zák., dvorní dekret ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. a nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák.). Poněvadž ani tento, ani jiný zákon, kdyžte předpisy §u 94, 115 a 116 obč. zák., citované v §u 8 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. pozbyly platnosti, neustanovují ničeho o smírčích pokusech v rozlukových rozepřích, poněvadž § 13 poslední odstavec zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. ustanovuje, že ve sporech o rozluku má býti postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství, poněvadž dále je v článku 5. čís. 2 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. citován také dvorní dekret ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s., sluší sonditi, že při řešení otázky, zdali v rozlukovém řízení je konati tři smírčí roky, platí základní pravidlo všeobecné §u 13 posléze citovaného dekretu dvorního, podle kterého, »co zde předepsáno bylo, pokud se týče řízení ve věcech rozvodu manželství od stolu a lože, to platí též ve případech, kde jde o vyšetření, zda manželství jest neplatné, nebo má-li se povoliti žádané jeho rozloučení«, že totiž, když smírčí roky byly článkem 5. čís. 2 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. zrušeny v rozvodových rozepřích, není dovoleno je konati ani v rozlukových sporech. Tohoto stavu byl si zákonodárce zcela dobře vědom, proto nepotřeboval místo slov »ve sporech o nedobrovolný rozvod« použiti slov »ve sporech manželských«, jichž — zřejmě k vůli jasnosti — použito je v prováděcím výnosu ministerstva spravedlnosti ku řečenému zákonu ze dne 25. dubna 1921, čís. 11 věstníku t. min., ročník třetí, str. 38, bod 9., v němž je řečeno zcela určitě, že v c e l é m území státním platí nyní jednotné právo potud, že ve sporech manželských před vlastním sporem pokusy o smír prováděny nebudou.

Citace:

č. 6565. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 794-796.