Čís. 4167.

V tom, že člen »stavebního družstva státních a jiných veřejných zaměstnanců« přestal býti státním (jiným veřejným) zaměstnancem, jest spatřovati »důležitý důvod«, jenž ve smyslu stanov opravňuje družstvo, by dalo členu výpověď ze smlouvy nájemní.
(Rozh. ze dne 23. září 1924, Rv I 1228/24.)
Žalující »Stavební družstvo státních a jiných veřejných zaměstnanců« dalo žalovanému výpověď z družstevního domku proto, že přestal býti státním zaměstnancem. Námitkám proti výpovědi procesní soud prvé stolice nevyhověl a ponechal výpověď v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Především jest podotknouti, že není nižšími stolicemi výslovně zjištěno, že jde o dům, pro nějž bylo uděleno úřední stavební povolení po 27. lednu 1917 a že tudíž podle §u 31 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. není o výpovědi jednati v řízení mimosporném. Jde o společenstvo, teprve dne 21. října 1919 do rejstříku společenstev zapsané a dle dopisu ze dne 24. srpna 1920 nebyl dům, v němž je sporný byt, ještě v ten den schválen, z toho plyne, že jde o byt, na nějž se po rozumu §u 31 cit. zák. ochrana nájemníků nevztahuje. Mezi stranami jest nesporno, že předmětem tohoto sporu jest jen poměr nájemní. Jde pak o výklad §u 21 stanov žalujícího družstva, při čemž třeba sáhnouti i k obsahu §u 1, 17 a 18 stanov, jakož i k zákonným předpisům, které byly podkladem pro zřízení žalujícího družstva. Dle §u 1 stanov žalujícího družstva jest účelem družstva, aby »svým členům, pokud jsou státními nebo jinými veřejnými zaměstnanci republiky Československé, mimo jiné opatřovalo byty tím, že bude stavěti obytné domy s malými byty po rozumu zákona ze dne 22. prosince 1910, čís. 242 ř. zák., stanov k němu vydaných, pokud se týče zákona ze dne 20. února 1919, čís. 98 sb. z. a n., a pronajímati je svým členům«. Podotýká se, že zákon čís. 242 z r. 1920. týká se zřízení státního bytového fondu pro péči o malé byty a oněmi »stanovami k tomuto zákonu vydanými« rozuměti jest tak zv. »stanovy státního bytového fondu pro péči o malé byty«, uveřejněné nařízením ze dne 9. února 1912., čís. 28 ř. zák. Dle §u 17 stanov žalujícího spolku mohou se státi členy všechny osoby, pokud jsou státními nebo jinými veřejnými zaměstnanci Čsl. republiky, a dle §u 18 pozbývá se členství vystoupením nebo vyloučením, při čemž důvodem k vyloučení není pozbytí povahy státního neb veřejného zaměstnance. Dle §u 21 stanov žalujícího družstva nesmí býti držiteli bytu dána výpověď, pokud plní povinnosti ze smlouvy nájemní a pokud se nevyskytnou jiné důležité závady. Tento článek odpovídá předpisu §u 26 stanov státního bytového fondu pro péči o malé byty, dle něhož držitelům bytů v domech, které byly dle článku 3 těchto stanov zadluženy, nesmí se byty vypověděti, dokud plní své závazky z nájemního poměru nebo pokud se nenaskytnou závady z jiných podstatných důvodů. Ohledně výkladu §u 21 stanov žalujícího družstva nelze především přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že pod oněmi »jinými důležitými závadami« jest rozuměti pouze poměry a skutečnosti, týkající se poměru nájemního, na př. zneužívání bytu. Vždyť dle §u 1098, 1109, 1111 a 1118 obč. zák. patří k povinnostem nájemcovým, aby se vystříhal každého zneužívání předmětu nájemního. Při výkladu odvolacího soudu byl by tento druhý důvod výpovědní zbytečným, neboť by spadal v jedno s oním. Pro výklad, že slovo »závada« mělo znamenati jen nepřístojné jednání nájemníkovo, není v §u 21 resp. 26 ani těch ani oněch stanov opory. Zkoumati jest proto, zda za takovou závadu lze považovati, že žalovaný dle vlastního doznání jest úředníkem v truhlářském závodě své matky, majitelky jednopatrového domu, a že ministerstvo sociální péče, — jež dle §u 1 (3) zákona ze dne 20. února. 1919, čís. 98 sb. z. a n. spravuje státní bytový fond, — nesvoluje k tomu, aby žalovaný byl čekatelem a nájemníkem rodinného domku č. p. 306. Otázka, zda člen družstva jest státním nebo veřejným zaměstnancem, není dle stanov družstva bezvýznamná. Z §§ 17 a 18 stanov žalujícího družstva jest patrno, že zaměstnanec sice nepozbývá členství, přestane-li býti státním nebo veřejným zaměstnancem, ale z §u 1 plyne, že družstvo jest k péči o byty povinno jen vůči členům, pokud jsou státními neb veřejnými zaměstnanci. Zcela případně praví prvý soudce, že, přestal-li býti-žalobce státním zaměstnancem, jest nadále užívání bytu jím proti účelu stanov. Takto by mohla celá řada bytů býti odňata vlastnímu účelu. Pozbude-li tedy člen družstva povahy státního nebo veřejného zaměstnance, pozbude právě oné vlastností, k vůli níž se má družstvo o jeho bytovou potřebu starati. Ovšem podotknouti jest, že zaměstnanec, přeložen byv na odpočinek, nepozbývá touto prostou okolností ještě vlastnosti státního nebo veřejného zaměstnance. Ale v tomto případě jde o něco jiného. Žalovaný dle vlastního doznání jest nyní zaměstnán jako úředník v truhlářském závodě své matky, majitelky jednopatrového domu o 5 bytech. Jest tedy nyní soukromým úředníkem u své matky. Dovolací soud sdílí názor ministerstva sociální péče, který vyslovilo v bodu 1 svého výnosu ze dne 17. prosince 1923, čís. 42603/II 1923, že příčí se zásadám, na nichž v tomto případě spočívá pravý účel družstevní, by byt byl ponechán takovému členu, který, nekonaje již funkce, se státní neb veřejnou službou spojené, má zaměstnání jiné; při tom nerozhoduje, zda žalovaný jest vlastníkem soukromého podniku či jen úředníkem v něm. Proto v tomto případě jest okolnost tuto považovati za důležitou závadu po rozumu §u 21 stanov žalujícího družstva, k výpovědi poměru nájemního opravňující.

Citace:

č. 4167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 280-282.