Čís. 4428.

Předpisu §u 863 obč. zák. lze použíti i, jde-li o vzdání se dědictví. V tom, že dědic se opětovně nedostavil k projednání pozůstalosti, ač mu bylo pohroženo následky §u 120 nesp. říz., nelze spatřovati vzdání se dědictví.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1924, Rv I 1357/24).
Žaloba dědice o vydání pozůstalosti byla oběma nižšími soudу zamítnuta. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by o odvolání znovu rozhodl. Důvody:
Dovolání žalobcovu, pokud vytýká nesprávné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.), nelze) upříti oprávnění. Nejvyšší soud sdílí sice názor odvolacího soudu, že na vzdání se dědictví možno souditi také z konkludentních činů dědicových ve smyslu §u 863 obč. zák., jež v uvážení všech okolností nepřipouštějí rozumného důvodu, aby bylo o tom pochybováno, že dědic dědictví se vzdal. Ustanovení §u 863 jest zařaděno do 17. hlavy občanského zákoníka, pojednávající o smlouvách a právních jednáních vůbec (nov. III. § 78) a již z toho plyne, že k oné zásadě jest přihlížeti nejen při smlouvách, nýbrž i při každém právním jednání, při němž projev vůle jest skutečností, tvořící právo. Leč v tomto případě nestačí skutkové zjištěné okolnosti k tomu, by se mohlo s bezpečnosti míti za to, že se žalobce vzdal veškerých nároků na pozůstalost po své zemřelé matce. Odvolací soud dospívá k opačnému názoru jen z úvahy, že se žalobce přes opětné vyzvání nedostavil k projednání pozůstalosti a to ani tehdy, když mu bylo v obeslání ze dne 30. srpna 1918 notářem, jenž jako soudní komisař pozůstalost projednával, pohroženo následky §u 120 nesp. pat. Nehledíc ani k tomu, že i obsah této pohrůžky ( ... so wird der Nachlass sofort den bereits erbserklirten Erben gleichteilig eingeantwortet und sohin auf Ihretwaigen besonderen Wünsche keine weitere Rücksicht genommen werden«) mohl zůstaviti žalobce v pochybnostech co do přesné úpravy jeho dědických nároků ještě za řízení pozůstalostního, nelze z pouhé pasivity žalobcovy vzhledem k projednání pozůstalosti dovozovati, že se zřekl veškerých nároků na pozůstalost, to tím méně, ježto z prohlášení žalobcových za řízení pozůstalostního, jmenovitě z onoho ze dne 20. května 1918 vychází právě opak. Nezaniklo-li však nedostavením se žalobce k projednání pozůstalosti jeho právo dědické, mohl se nároků svých domáhati kdykoliv za promlčecí lhůty žalobou ve smyslu §u 823 obč. zák., jak také učinil.

Citace:

č. 16537. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 685-686.