NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10401.

Jen tehdy, bylo-li jednání o důvodu a o přípustnosti obnovy spojeno s jednáním ve věci hlavní, vztahují se i na spor o obnovu předpisy civilního soudního řádu o prázdninových věcech, jež platily pro základní rozepři.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1930, R II 429/30.)
Žaloba o zaplacení odměny za práce byla zamítnuta. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce obnovy základní rozepře. Procesní soud prvé stolice zamítl i tuto žalobu. Odvolání z rozsudku prvého soudu, doručeného dne 22. července 1930, podal žalobce dne 15. září 1930. Soud prvé stolice odmítl odvolání jako opožděné, maje za to, že jde o věc prázdninovou. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by dále o odvolání jednal. Důvody: Soud prvé stolice se odvolává jen na ustanovení § 224 c. ř. s., blíže neodůvodniv, proč tuto věc považuje za prázdninovou. Tanul mu asi na mysli předpis § 224 čís. 7, c. ř. s. Soud asi považoval základní rozepři za spor ze smlouvy služební (námezdní). Žaloba o obnovu podle § 530 a násl. c. ř. s. jest však žalobou samostatnou, nemající s původní žalobou společný právní důvod, neboť právním základem žaloby o obnovu jsou důvody uvedené v zákoně v §§ 530 a 531 c. ř. s. Žalobce opírá právní základ žaloby o to, že se teprve v poslední době dozvěděl o tom, že ža- lovaný uznal před různými svědky, že mu za práce u jeho matky, pokud se týče u něho konané koupí obecní »výhon a láz«, a že by provedení těchto důkazů v dřívějším řízení způsobilo příznivější pro něho rozhodnutí hlavní věci, opírá tedy žalobu o ustanovení § 530 čís. 7 c. ř. s., nikoliv o služební nebo námezdní poměr, takže nelze tuto žalobu považovati za prázdninovou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávněnost. Žaloba o obnovu jest podle svého účelu po stránce věcné mimořádnou právní pomůckou k odstranění rozsudku na platném řízení se zakládajícího z důvodů zákonem uznaných, jež se týkají skutkového podkladu rozsudku a způsobily jeho nesprávnost. Po stránce procesuální zahajuje se žalobou o obnovu, třebaže se jí neuplatňuje co do konečného cíle nárok samostatný a od nároku základní rozepře neodvislý (rozhodnutí čís. 6630 sb. n. s.), přece jen nový spor a další řízení v něm jest podle § 533 c. ř. s. upraveno povšechnými předpisy první až čtvrté části c. ř. s., pokud nejsou nařízeny odchylky. Pokud jde o otázku, zda se vztahují předpisy o věcech prázdninových (§§ 224 a 225 c. ř. s.) i na spor o obnovu řízení, byla-li základní rozepře věcí prázdninovou, jest při jejím řešení rozeznávati, zda bylo v tomto sporu jednání a rozhodování omezeno jen na důvod a na přípustnost obnovy řízení (§ 541 c. ř. s.), či zda bylo spojeno s jednáním ve věci hlavní (§§ 540 a 542 c. ř. s.). Jen v tomto případě bylo-li jednáno a rozhodováno zároveň ve věci hlavní, lze uznati, že se i na spor o obnovu vztahují ony předpisy prvé části c. ř. s. o věcech prázdninových, které platí pro základní rozepři, neboť tu dochází k rozhodování o téže věci, o níž bylo rozhodnuto v základní rozepři, a jest tedy důsledným a vyhovuje účelu zákona, by i pro tento spor bylo použito týchž předpisů o věcech prázdninových, jako v základní rozepři. Bylo-li však jednání a rozhodnutí omezeno jen na důvod a na přípustnost obnovy řízení, jde o spor zvláštní (iudicium rescindens), na který nelze použiti úvah právě uvedených, ježto se v něm vůbec nejedná a nerozhoduje o žalobním nároku vymáhaném v základní rozepři. Věci prázdninové jsou, pokud jde o věci řízení sporného, v § 224 c. ř. s. vyjmenovány výčetmo, spory o obnovu řízení jako takové nejsou tam uvedeny, z čehož plyne, že spory o obnovu, v nichž nebylo projednáváno a rozhodováno o věci hlavní, nelze považovati za věci prázdninové ani tehdy, byla-li základní rozepře věcí prázdninovou podle § 224 c. ř. s. V souzeném sporu bylo jednání a rozhodnutí omezeno jen na důvod a na přípustnost obnovy a žaloba o obnovu byla rozsudkem prvého soudu zamítnuta. Rekursní soud proto správně rozhodl, že tento spor není věcí prázdninovou a že odvolání bylo podáno včas.

Citace:

Čís. 10401. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 859-860.