NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 723.

K žalobě manželky na manžela, z jehož viny bylo manželství rozvedeno, o výživné lze přisouditi pouze výživné ode dne žaloby o výživné, nikoliv ode dne rozvodu, a to s úroky ode dne téže žaloby.
(Rozh. ze dne 26. října 1920, Rv I 465/20.)
Manželství sporných stran bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 9. února 1918 z viny manželovy. Manželka domáhala se žalobou podanou dne . března 1918 na manželi, by jí platil výživné měsíčním penízem 6000 K ode dne rozvodu s 5 proc. úroky od téže doby. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě potud, že přiznal manželce nárok na výživné měsíčních 3500 K ode dne 9. února 1918, jinak nárok její jmenovitě pokud šlo o úroky zamítl. Po právní stránce uvedl v důvodech: Co se týče doby, od které žalovaný má výživné platiti, soudní dvůr má za to, že žalovaný jest povinen platiti je ode dne 9. února 1918, kdy byl vynesen rozsudek, jímž bylo manželství sporných stran z viny žalovaného rozvedeno, poněvadž tímto rozsudkem byla povinnost žalovaného ku placení na jisto postavena, byť by i o této výslovně v onom rozsudku rozhodnuto nebylo. Názoru žalovaného, že by mělo býti výživné placeno teprve ode dne podání žaloby, soudní dvůr nesdílí, poněvadž není třeba, aby žalovaný byl o plnění vyživovacích povinností, z rozsudku vyplývajících, upomínán, nehledíc k tomu, že v tomto případě otázka ta nemá významu, poněvadž žaloba byla podána již 6. března 1918. Nárok žalobkyně, aby žalovaný platil 6 proc. úrok ode dne splatnosti výživného pro minulost, není odůvodněným, poněvadž žalovaný není v prodlení; teprve tímto rozsudkem bylo vysloveno, mnoho-li žalovaný jest povinen platiti a nařízeno, že lhůty dospělé v čase právní moci rozsudku má platiti do 14 dnů; teprve po uplynutí této lhůty 14ti denní byl by žalovaný v prodlení a žalobkyně oprávněna žádati úroky z prodlení. Poněvadž jde o platy v budoucnosti, jsou tyto splatny předem prvého dne každého měsíce a kdyby tento den nebyly zaplaceny, nastává sama sebou povinnost platiti úroky z prodlení, a není třeba povinnost tuto vyslovovati v rozsudku (§§ 1418, 1333 obč. zák.). Odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně potud, že zvýšil měsíční výživné na 5000 K, jinak je zamítl, odvolání žalovaného pak zamítl zcela — mimo jiné z těchto důvodů: Povinnost žalovaného platiti výživné v penězích na místo poskytování výživy naturální nastala rozvodem, kterýmž manželské společenství bylo zrušeno, tedy dnem 9. února 1918 a právem prvý soud přisoudil je tedy od tohoto dne. Vyživovala-li se žalobkyně až do podání žaloby sama, učinila na sebe náklad, ku kterému dle zákona byl povinen žalovaný, a je nárok na zaplacení výživného za tuto dobu založen v § 1042 obč. zák., jehož se sám žalovaný v odvolání dovolává. Že by tento předpokládal nutně náklad učiněný osobou třetí, jak odvolatel míní, nelze z něho čísti. Zásada, že pro minulost výživné požadovati nelze, není tím porušena, ježto tu jde o náhradu učiněného peněžitého nákladu. Ostatně v platném právu není tato zásada nikde vyslovena a odvolání ji ze zákona doložiti nemůže; že by však to byla zásada založená v samé povaze práva, lze tím méně říci, když moderní zákonodárství výslovně nárok na výživné pro minulost uznávají na př. obč. zák. pro něm. říši (§§ 1711, 1613, 1580 odstavec třetí.). Tím však, že žalovaný jest povinen platiti výživné od 9. února 1918, není ještě řečeno, že žalovaný byl toho dne již v prodlení. Splatným se nemohlo výživné státi, dokud nebyla určena jeho výše, což se stalo teprve rozsudkem, pročež správně platební lhůta pro částky za dobu minulou určena dle § 408 c. ř. s. Úroky z prodlení nemohly tedy přisouzeny býti ani z alimentů minulých, tím méně pak z budoucích.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání obou stran potud, že přiznal žalobkyni měsíční výživné penízem 5000 K ode dne 6. března 1918 (podání žaloby) s 5 proc. úrokem z prodlení ode dne splatnosti toho kterého měsíčního výživného a uvedl mimo jiné v důvodech:
Strana žalující, uplatňujíc dovolací důvod dle § 503 čís. 4 c. s. ř., dovolává se proto, že odvolací soud nevyhověl jejímu odvolání, pokud jí nebyly soudem prvé stolice přisouzeny 5 procentní úroky z prodlení jak ze splatných již tak také z budoucně dospívajících splátek, a to od 9. února 1918. Dovolání jest v tomto směru odůvodněno. Povinnost manželova, platiti rozvedené manželce výživné, zakládá se na zákonném předpisu (§ 1264 obč. zák.) a nemá tedy výrok soudcovský, tuto povinnost uznávající a výši výživného stanovící, rázu konstitutivního, nýbrž jen ráz deklaratorní. Jest proto manžel neplatící v prodlení ne teprve od doby, kdy částka výživného určena byla rozsudkem, jak se soud odvolací domnívá, nýbrž podle § 1334 obč. zák. při nejmenším již ode dne podání žaloby. Příslušejí proto též žalobkyni dle § 1333 obč. zák. od toho dne zákonné 5 proc. úroky. Neprávem však žádá žalobkyně také úrok z částek teprv budoucně splatných, pro který nárok zákonného důvodu není. K vymáhání těchto úroků není potřeba opětné žaloby, jak dovolatelka mylně za to má, neboť pro tyto budoucí úroky jsou rozsudky v této věci dostatečným exekučním titulem přes to, že v rozsudcích pojaty nejsou. Právem stěžuje si žalovaný do výroku, že výživné bylo přisouzeno již ode dne rozvodu, a nikoliv ode dne podání žaloby, to jest 6. března 1918. Z pojmu výživného plyne, že ho pro minulost požadovati nelze, neboť jím mají býti ukojeny aktuelní potřeby osoby oprávněné, která přece v minulosti musila býti nějak živa. Tím ovšem není ještě vyloučeno, že by osoba k placení výživného povinná byla vůbec sproštěna povinnosti k náhradě nákladů za alimentaci minulou; mohla by k ní přidržena býti sice podle § 1042 obč. zák., jehož v odpor vzatý rozsudek se dovolává, ale v tomto případě neprávem; netřeba zkoumati, zda § 1042 obč. zák. předpokládá jen náklad, učiněný osobou třetí, či mohla-li by též žalobkyně domáhati se podle něho náhrady nákladů, jež — ovšem za žalovaného— učinila sama na sebe, neboť v tomto sporu o takový důvod žalobní vůbec neběží, kdyžtě žalobkyně ani netvrdila, tím méně prokázala, že náklad takový učinila. Opírá nárok svůj prostě o předpis, dle něhož jest manžel z vlastní viny rozvedený povinen, poskytovati manželce přiměřenou výživu (§ 1264 obč. zák.), tím však — jak uvedeno — míněna býti může toliko výživa přítomná a budoucí, počítajíc ode dne podané žaloby, a nelze tedy žádati pod tímto titulem alimentace minulé.

Citace:

č. 13220. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 119-121.