NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2902
.
Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
»Věřitelem« (§ 1 zákona) jest každý, komu přísluší proti jiné osobě (dlužníkovi) pohledávka, která může bytí vymáhána ze jmění dlužníkova; věřitelem může býti i stát. »Pohledávkou« jest jakýkoliv nárok, který může býti i proti vůli dlužníka a jeho jmění uskutečněn; pohledávkou je i nárok na pokutu, peněžitý trest nebo jiný trest rázu věcného a proto z jmění pachatelova vydobytelného (na př. propadnutí určitých věcí), jenž vzejde podle zákona státu ze spáchání trestného činu proti pachateli, zejména i ze spáchání přestupku důchodkového.
»Exekucí« jsou úkony kteréhokoliv úřadů, smějící k tomu, by pohledávka byla ze jmění dlužníkova zrealisována; exekuci ve smyslu § 1 zákona nelze omeziti na exekuci soudní; spadají sem i úkony finančních úřadů ku zajištění nebo vymáhání oněch pokut a jiných trestů.
(Rozh. ze dne 22. září 1927, Zm I 483/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 9. května 1927, jímž byl obžalovaný sproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin maření exekuce podle § 1 zák. čís. 78/1883 ř. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Rozsudek prvé stolice dovozuje, že ustanovení § 1 zákona o maření exekuce nelze použíti, ježto se nedostává pachatelova právního závazku, jejž má řečený předpis na zřeteli; obžalovaný porušil sice podloudným dovozem soli vrchnostenské právo státu; trestný čin, jehož se tím dopustil, nespadá však do oboru řádné působnosti soudů, nýbrž podléhá důchodkovému řízení trestnímu; není prý tu obligatorního právního poměru mezi obžalovaným a státem; neboť opovězené zabavení soli, k jehož zmaření směřovaly úmysl a jednání obžalovaného, nebylo donucovacím výkonem rázu zákonem předpokládaného, nýbrž pouhým následkem, z jednání podloudníků podle ustanovení důchodkového trestního zákona přirozeně vyplývajícím. Tyto úvahy jsou zřejmě výronem právního názoru, že účinnost ustanovení § 1 zákona o maření exekuce dlužno omeziti na ochranu pohledávek rázu soukromoprávního, které mohou, pokud se týče mají býti vymáhány soudní exekucí. Právem napadá zmateční stížnost tento názor důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. Ustanovení § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. mluví zcela povšechně o věřiteli, uspokojení a exekuci. Omezení jeho účinnosti na určité druhy věřitelů, na pohledávky z určitých právních důvodů nebo na exekuce prováděné určitými úřady, nejsou ani zákonem výslovně stanovena, aniž lze na ně usuzovati ze smyslu a účelu zákona, jenž chce naopak povšechně zajistili uspokojení věřitelů i proti úskokům nedosahujícím stupně podvodu. Věřitelem je tudíž každý, komu přísluší proti jiné osobě (dlužníkovi) pohledávka, která může býti vymáhána ze jmění dlužníkova (srovnej rozhodnutí čís. 1868, 2248 sb. n. s.). Věřitelem je proto po případě i stát, v ustanovení o podvodu t. j. v § 197 tr. zák. výslovně jmenovaný (srovnej rozhodnutí čís. 4309 sb. býv. n. s. vid.). Pohledávkou jest jakýkoliv nárok, který může býti i proti vůli dlužníka z jeho jmění uskutečněn, lhostejno, zda je jeho předmětem peníz či jinaká věc movitá nebo nemovitá, a lhostejno, zda vznikl věřiteli ze smlouvy s dlužníkem nebo jiného právního jednání či jako přímo zákonem stanovený následek určité skutečnosti, zvláště určitého činu. Pohledávkou je tudíž i nárok na pokutu, peněžitý trest, anebo jiný trest rázu věcného a proto ze jmění pachatelova vydobytelného (na příklad na propadnutí určitých věcí), jenž vzejde podle zákona státu ze spáchání trestného činu proti pachateli, zejména i ze spáchání přestupku důchodkového (srovnej rozhodnutí čís. 1006 a 1730 sb. n. s.). Exekucí jsou úkony kteréhokoliv úřadu, směřující k tomu, by pohledávka byla ze jmění dlužníkova zrealisována. Tomu, že pojem exekuce ve smyslu § 1 zákona o maření exekuce nelze omeziti na exekuci soudní, svědčí předpis § 3 zákona, který chrání — jako doplněk § 1 — nerušenost exekuce, ovšem jen exekuce již zahájené, i proti skutkům nesměřujícím k poškození věřitele a nemluví o soudech, nýbrž povšechně o úřadech a jich příkazech. Exekucí jsou tudíž i úkony finančních úřadů ku zajištění nebo vymáhání pokut a jiných trestů předsevzaté a majetku pachatelova se dotýkající (srovnej uvedené nálezy).
Tím, že obžalovaný dovezl proti zákazu § 10 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 326 sb. z. a n. bez povolení ministerstva financí podloudně sůl z Německa do tuzemska, dopustil se podle § 11 téhož zákona důchodkového přestupku. Z tohoto trestného činu vzešel státu proti obžalovanému nárok na zkrácený poplatek celní a na pokutu, za něž podle §§ 145, 147 důchod. tr. zákona ručila sůl podloudně dovezená. K zajištění pokuty náleželo zřízenci finanční stráže, by sůl podle §§ 552, 535 tr. zák. důchodkového zabavil. Odstranil-li obžalovaný sůl z dosahu zřízence finanční stráže, zmařil tím uspokojení pohledávky věřitele — státu za exekuce jemu hrozící. Rozsudek prvé stolice, jenž popírá, že tu byla pohledávka, a patrně i, že hrozila exekuce po rozumu § 1 zákona o maření exekuce, spočívá na nesprávném použití zákona i je zmatečným podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. Proto byl k důvodné stížnosti veřejného obžalobce zrušen. Ve věci samotné nebylo lze rozhodnouti, protože ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech obzvláště po subjektivní stránce není skutkových zjištění, jež by měly tvořiti podklad nálezu. Bylo tudíž věc vrátiti prvé stolici k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 2902. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 660-662.