NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 2598.

Pozůstalostní soud musí dříve, než rozhodne o tom, zda jest poukázati na pořad práva dědice z ústní závěti či dědice ze zákona, zjistiti, jsou-li tu vůbec formální předpoklady ústní závěti, a za tím účelem provésti výslech osob přezvědných.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, R II 126/23.) Po Anně T-ové byla nalezena listina ze dne 16. listopadu 1922 s nadpisem »Mein letzter Wille,« podepsaná třemi křížky zůstavitelky, učitelem Vincencem H-em, jako pisatelem, Martinem R-em jako svědkem a Josefem K-ým jako svědkem, ve které jako dědičky byly ustanoveny její pobočné příbuzné Marie N-ová a Anna S-ová, kdežto Terezie B-ová, další pobočná příbuzná, která jako dědička ze zákona by rovněž přišla v úvahu, byla mlčením opomenuta. Při projednávání pozůstalosti dne 11. ledna 1923 bylo ze strany Terezie B-ové namítáno, že listina ze dne 16. listopadu 1922 neodpovídá předpisům zákona o písemné poslední vůli dle §§ 579, 580 obč. zák. Současně přihlásila se Terezie B-ová výminečně ze zákona k dědictví, kdežto Marie N-ová a Anna S-ová podaly přihlášky z poslední vůle ze dne 16. listopadu 1922. při čemž navrhly soudní výslech svědků Vincence H-a, Martina R-a a Josefa K-a. by bylo zjištěno, že tu jest platná ústní poslední vůle. Na to nařídil pozůstalostní soudce dne 26. ledna 1923 předvolání těchto svědků a obou dědiček z poslední vůle na den 7. února 1923. Proti tomuto usnesení na předvolání uvedených osob si stěžovala Terezie B-ová, jsouc názoru, že podle stavu věci o ústní poslední vůli vůbec nemůže býti řeči, pročež první soudce k výslechu oněch osob v tomto směru ani není oprávněn a navrhla proto, by prvnímu soudu bylo nařízeno upustiti od výslechu předvolaných svědků a pro odporující si přihlášky k dědictví postupovati podle §u 126 nesp. říz. pokud se týče projeunávati pozůstalost podle zákona. Rekursní soud stížnosti nevyhověl. Důvody: Stížnost není opodstatněna. Rozhodující otázka v tomto případě jest ta, zdali obsah písemné poslední vůle, pro formální vady neplatné, může býti zachován v platnosti jako ústní poslední vůle. А k této otázce dlužno přisvědčí ti. Otázku, zdali tu jest platná poslední vůle, rozhoduje jen ta okolnost, zdali zůstavitel vážně svou poslední vůli projevil a zdali jest prokázán úmysl, poříditi na případ smrti buď tímto neb oním způsobem v ustanoveních §§ 578 až 590 obč. zák. vylíčeným. Prohlásil-li tedy někdo přesně podle předpisu §u 585 obč. zák. ústně svou poslední vůli, stalo se tím platné poslední pořízení a nemůže pozbýti platnosti tím, že jeden ze svědku pro neznalost předpisů opomenul nějakou formalitu pro mimosoudní písemnou závěť, již vlastně jen ještě z opatrnosti (§ 585 obč. zák.) nebo z toho důvodu napsal, poněvadž o existenci ústní poslední vůle ničeho nevěděl. Jen kdyby zůstavitel písemnost ustanovil jako podmínku platnosti poslední vůle, nemohli by se dědicové v takovém případě odvolati na ústní poslední vůli. Názor tento odpovídá také praktickému životu. Právě na venkově lidé ohledně předpisu pro písemné pořizování nejsou podrobně informováni, stává se proto často, že předložené dotyčné listiny neodpovídají podmínkám pro písemnou poslední vůli, dá se však prokázati, že zůstavitel ústně vážně před třemi svědky, jak to zákon předpisuje, projevil nařízení ohledně svého jmění; a tu by se zajisté stala křivda, kdyby v takovém případě nebylo k poslední vůli hleděno, poněvadž kromě předpisů pro ústní poslední vuli byla ještě napsána. Když tyto zásady jsou správné, byl v tomto případě pozůstalostní soud oprávněn a povinen, přezkoumati prohlášení dědiček, že poslední vůle ze dne 16. listopadu 1922 má platnost jako ústní poslední vůle a za tím účelem dle §u 65 nesp. říz. vyslechnouti dotyčné svědky, to tím více, jelikož pozůstalostní soud po zahájení pozůstalostního řízení z úřední moci musí zjistiti základ celého projednávání, totiž způsob dědické posloupností. Ostatně stěžovatelka poslední vůli ze dne 16. listopadu 1922 pří stání dne 11. ledna 1923 výslovně jako platnou uznala a, jelikož současně namítala jen vady písemné poslední vůle, může se toto uznání logicky vztahovati jen na ústní poslední vůli, na kterou se dědičky N-ová a S-ová ihned při prvním stání odvolaly. Tvrzení stěžovatelky, že tyto dne 11. ledna 1923 se přihlásily k dědictví na základě písemné poslední vůle, správné není, poněvadž dotyčné přihlášky se vztahují jen na závěť, nikoliv na písemnou závěť. Kvůli úplnosti se ještě dodává, že stížnost není odůvodněna ani proto, poněvadž se nedá zjistiti, zdali první soudce skutečně svědky zavolal k formálnímu výslechu o poslední vůli, neboť předmět výslechu ve spisu není uveden, a první soudce mohl předvolané osoby vyslechnouti také k všeobecné informaci. Rekursní soud jest tedy dále toho názoru, že v tomto případě vůbec tu není takové opatření prvního soudce, které by mohlo býti předmětem stížnosti dle §u 9 nesp. říz., poněvadž důvody a účel opatření nejsou známy, takže rekursní soud vlastně napadené opatření ani nemůže přezkoumati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Listina ze dne 16. listopadu 1922, označená jako poslední vůle Anny T-ové, byla soudním komisařem dne 20. prosince 1922 vyhlášena jako závěť písemná. Při stání 11. ledna 1923 uznal zástupce stěžovatelky Terezie B-ové právní platnost závěti, mínil tím však patrně pravost poslední vůle, neboť zároveň vytýkal, že jest formálně vadnou pro nedostatek náležitostí §§ 579 a 580 obč. zák., a přihlásil se jménem Terezie B-ové k pozůstalosti ze zákona. Marie N-ová a Anna S-ová, které byly v písemné závěti ustanoveny universálními dědičkami, přihlásily se pak k pozůstalosti ze závěti, neudavše, zda ze závěti písemné. Avšak z toho, že spolu učinily návrh, aby byli slyšeni svědci poslední vůle, by závěť byla zachována jako ústní závěť, a že jejich zástupce dne 26. ledna 1923 u soudu prohlásil, že bere zpět jejich přihlášku z písemné závěti a přihlašuje je ze závěti ústní, poněvadž zůstavitelka prohlásila obsah písemné závěti jako poslední vůli také šetříc předpisů, platných pro ústní poslední pořízení, a navrhl výslech dvou svědků ústní poslední vůle, lze důvodně souditi, že Marie N-ová a Anna S-ová, byť i původně se byly přihlásily k pozůstalosti na základě písemné závěti, nyní samy neuznávají platnosti písemného posledního pořízení a pokládají listinu ze dne 16. listopadu 1922 za pouhý zápis o ústně prohlášené poslední vůli po rozumu §u 585 obč. zák. Jsou tu tedy dědické přihlášky, které sobě odporují, a to jednak přihláška Marie N-ové a Anny S-ové z tvrzené ústní závěti, jednak přihláška Terezie B-ové ze zákona, — a bude tudíž na pozůstalostním soudu, by postupoval dle §§ 125 a 126 nesp. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., t. j. rozhodl o přijetí podaných přihlášek, a, přijme-li obě k soudu, odkázal některou ze stran na pořad práva. Aby však mohl přijati přihlášku Marie N-ové a Anny S-ové, musí napřed zjistiti, jsou-li tu vůbec formální předpoklady ústní závěti, t. j. může-li vůbec býti předpokládána ústní závěť, co do obsahu a zevní formy náležitě zřízená, neboť kdyby bylo nade vši pochybnost jisto, že tu není těchto předpokladů, existence ústní závěti tedy nadobro by byla vyloučena, bylo by odmítnouti přihlášku pro patrný nedostatek titulu dědického práva. Proto byl okresní soud nejen oprávněn, nýbrž dle §u 2 čís. 5 nesp. pat. přímo povinen, vyšetřiti z moci úřední všechny okolnosti a poměry, které mohou míti vliv na jeho rozhodnutí, a tudíž i vyslechnouti osoby, jež se podepsaly na listině ze dne 16. listopadu 1922, po případě další osoby přezvědné (Janu S-ovou, Marii N-ovou), a nelze tedy vytýkati patrnou nezákonnost opatření prvého soudu, jímž poukázal soudní kancelář, aby obeslala tyto osoby. Že by byl prvý soudce nařídil výslech svědků poslední vůle dle §§ 65, 66 nesp. pat., není z jeho opatření nikterak zjevno; vývody dovolacího rekursu, jimiž stěžovatelka dokazuje nepřípustnost takového výslechu, nemají tudíž zatím podkladu. Otázku, zda může v tomto případě neplatná písemná závěť býti zachována v platnosti jako závěť ústní, po případě je-li tu platná ústní závěť, bude ovšem, pokud by nepostačily prostředky nesporného řízení (§ 2 čís. 7 nesp. pat.), nutno řešiti ve sporu, který bude zahájen dle §u 125 nesp. říz.

Citace:

čís. 2598. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 817-820.