NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 11456.

Vede-li se exekuce na dlužníkův nárok na povinný díl, musí býti v návrhu (§ 54 čís. 3 ex. ř.) uvedeno, že jest tu nepominutelný dědic, který má nárok na povinný díl, ježto ho zůstavitel neobmyslil v poslední vůli tímto dílem vůbec aneb ho obmyslil jen nedostatečně. Tomuto požadavku nevyhovuje exekuční návrh, v němž jest uvedeno, že zůstavitel zemřel bez zanechání poslední vůle.
(Rozh. ze dne 5. března 1932, R I 47/32.)
Vymáhající věřitel navrhl k vydobytí peněžité pohledávky povolení exekuce zabavením dědického nároku ze zákona příslušejícího dlužníku jako synu zůstavitele, jakož i nároku dlužníka na povinný díl příslušející mu jako nepominutelnému dědici zůstavitele. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle § 448 obč. zák. může sice býti zástavou každá věc, která jest předmětem obchodu, a jest proto i dědický podíl řaditi k »věcem« toho druhu, poněvadž může býti prodán (§§ 1278, 1065 obč. zák.), avšak nabytí zástavního práva k dědickému podílu překáží zvláštní předpis — Čís. 11456 —
§ 822 obč. zák. v novém doslovu, který převzal zásadu dvorského dekretu ze dne 3. června 1846, čís. 968 sb. z. s. a dopouští před odevzdáním pozůstalosti jen zabavení jednotlivých součástek pozůstalosti, tedy jednotlivých určitých věcí do pozůstalosti náležejících, které byly pozůstalostním soudem ponechány dědici k volnému nakládání. Jest proto exekuce směřující k nabytí zástavního práva na dědický podíl podle zákona nepřípustná (srov. sb. n. s. čís. 4923 a 9451). Totéž platí o exekuci zabavením dědického nároku, t. j. nároku na vydání dědického podílu, neboť tento nárok není zvláštním samostatným právem, nýbrž podstatnou součástkou dědického práva dědicova, výronem tohoto práva. Této překážky by tu nebylo, pokud by šlo o zabavení dědicova nároku na povinný díl, neboť nárok nepominutelného dědice na povinný podíl není nárokem dědickým, nýbrž nárokem obligačním, nárokem věřitele pozůstalosti na vydání peněžité hodnoty určité kvoty pozůstalosti, tedy pohledávkou, a měly by tu místa předpisy exekučního řádu o zabavení pohledávek (srov. Mayr: Lehrbuch II. sv. § 566 str. 302/34 a Ehrenzweig, System 1924 II. sv. § 528 str. 542, sb. n. s. čís. 9266 a 10552). Avšak v souzeném případě zabavení dlužníkova nároku na povinný podíl nemůže míti místo. Neboť podle ustanovení §§ 762 a 764 obč. zák. jsou nepominutelnými dědici osoby, na které zůstavitel v posledním pořízení dědickým dílem nepamatoval. Pojem nepominutelného dědice vyžaduje taky jako základní předpoklad, by tu byla platná poslední vůle zůstavitelova. Není-li jí, nastává posloupnost ze zákona a není tu nepominutelných dědiců. Dlužník vystupuje tu proto vzhledem k intestátní posloupnosti jako dědic ze zákona, domáhající se určitého dílu pozůstalosti, nikoliv jako pouhý věřitel pozůstalosti domáhající se vydání určitého zlomku odhadní hodnoty pozůstalosti. Dědic nepominutelný stává se dědicem jen tehdy, byl-li mu povinný díl zůstaven výslovně jako podíl dědický (§ 774 obč. zák.) nebo byl-li omylem v poslední vůli opomenut (§§ 777 a 778 obč. zák.); ve všech ostatních případech může nepominutelný dědic vznésti jen nárok, by mu byla soudem na penězích vyměřena hodnota jeho povinného podílu. Nárok na poměrnou část jednotlivých věcí movitých i nemovitých do pozůstalosti náležejících však činiti nemůže (dvorský dekret ze dne 31. ledna 1844, čís. 781 sb. z. s.) a není tudíž universálním následovníkem aniž dědicem. V souzeném případě podle obsahu exekučního návrhu, který pro posouzení přípustnosti žádané exekuce jest jedině směrodatným, zemřel zůstavitel, dlužníkův otec, bez zanechání posledního pořízení. Má tu proto místo posloupnost ze zákona a nemůže proto dlužník vystupovati v roli nepominutelného dědice. Ježto ani zabavení dlužníkova nároku dědického jako takového, ani zabavení jednotlivých součástek pozůstalostních nebylo žádáno, bylo stížnostem přiznati úspěch a napadené povolující usnesení i s jeho dodatkem změniti v ten smysl, že se návrh vymáhající strany na povolení žádané exekuce zabavením dlužníkova nároku dědického ze zákona a současně i jeho nároku jako dědice nepominutelného na povinný díl zamítá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací rekurs není oprávněn. Stěžovatelka má ovšem pravdu, že při povolení exekuce nelze, jak nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí čís. 9201 sb. n. s., rozvinouti a rozhodovati otázku pravosti zabavené pohledávky, avšak podle téhož rozhodnutí musí býti zabavená pohledávka udána v návrhu podle všech podstatných znaků (§ 54 čís. 3 ex. ř.). Vede-li se tudíž exekuce na dlužníkův nárok na povinný díl, což jest ovšem přípustné (rozhodnutí čís. 10552 sb. n. s.), musí býti v návrhu, má-li býti vyhověno předpisu § 54 čís. 3 ex. ř., uvedeno, že jest tu nepominutelný dědic, který má nárok na povinný díl, ježto ho zůstavitel neobmyslil v poslední vůli tímto dílem vůbec aneb obmyslil ho jen nedostatečně, neboť jen v tom případě vzniká nepominutelnému dědici nárok na povinný díl. Tomuto požadavku nevyhovuje však exekuční návrh vymáhající věřitelky, v němž jest naopak uvedeno, že zůstavitel zemřel bez zanechání posledního pořízení. Nelze proto tvrditi, že rekursní soud posoudil věc nesprávně, zamítnuv za toho stavu věci návrh vymáhající věřitelky. Rozhodnutí čís. 10552 sb. n. s. dovolává se stěžovatelka neprávem ve svůj prospěch, neboť v případě tom bylo v exekučním návrhu uvedeno, že povinnému přísluší jako nepominutelnému dědici po zůstavitelce, zemřelé se zanecháním poslední vůle, nárok na povinný díl.

Citace:

č. 11456. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 260-262.