Čís. 17495.


S hlediska přípustnosti odvolání jest posuzovati nároky uplatňované z důvodu náhrady škody pro poškození na těle (bolestné, ušlý výdělek) jednotně.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1939, R I 421/39.)
Žalobce se domáhá na žalovaném náhrady škody z poranění způsobeného mu kopnutím koněm žalovaného. Prvý soud uznal částečně podle žaloby. V odvolání do zamítavé části rozsudku uplatňoval žalobce ještě částku 835 K, sestávající z požadované náhrady ušlého výdělku ve zbytku 335 K, a bolestného ve zbytku 500 K. Odvolací soud odvolání odmítl. Důvody: Jde tu o dva samostatné na sobě nezávislé nároky, o nichž může býti rozhodnuto různě. Z toho důvodu jest posuzovati každý z nich s hlediska přípustnosti odvolání zcela samostatně (rozh. n. s. 7834). Napadeným rozhodnutím rozštěpil se každý z uvedených nároků na částky, které, pokud jsou odvoláním dotčeny, nepřesahují ani u ušlého výdělku, ani u bolestného hranice v § 448 c. ř. s. ve znění novely č. 251/34 Sb. z. a n. stanovené. V takovém případě lze bráti rozsudek prvého soudu v odpor odvoláním jedině z důvodu zmatečnosti v § 477 č. 1 až 7 c. ř. s. vypočtených (§ 501 c. ř. s.). Žádný z těchto důvodů zmatečnosti však žalobcovým odvoláním uplatněn nebyl a bylo proto odvolání odmítnouti jako nepřípustné podle §§ 471, č. 2, 473, 474, odst. 3 a 495 c. ř. s.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalobce se domáhá náhrady škody způsobené mu poškozením na těle a v odvolání šlo ještě o náhradu zameškaného výdělku 335 K a bolestného 500 K, tudíž o částku přes 500 K. Odvolací soud, pokládaje každý z těchto dvou žalobních požadavků za nárok samostatný a posuzuje podle výše jednoho každého z nich přípustnost opravného prostředku odvolání, posoudil věc právně mylně, neboť nejde o samostatné nároky majetkové jednou žalobou uplatněné, nýbrž jen o různý způsob náhrady škody, způsobené poškozením na těle, jak o tom jedná ustanovení § 1325 obec. zák. obč., které jest zvláštním provedením povšechné zásady § 1323 obec. zák. obč., jenž pod nadpisem: »Způsob náhrady škody« ustanovuje, že při náhradě škody musí býti vše uvedeno v předešlý stav, nebo, není-li to možno, dána odhadní cena. Podle § 1325 obec. zák. obč. záleží náhrada škody při poškození na těle mimo jiné i v tom, že se poškozenému musí nahraditi zameškaný výdělek a bolestné přiměřené vyšetřeným okolnostem. Tím jest určen v tomto zákonném ustanovení způsob náhrady škody pro jeden zvláštní případ poškození, t. j. pro případ poškození na těle, avšak nic se nemění na právním důvodu povinnosti škůdce k náhradě škody, jímž pro oba způsoby náhrady škody zůstávají základní ustanovení § 1293 obec. zák. obč. a násl., takže jde vždy jen o jeden závazek k náhradě škody, vyplývající z téhož právního důvodu, který však musí býti uspokojen způsobem v § 1325 obec. zák. obč. stanoveným. Třebaže způsob uspokojení náhradního nároku při poškození na těle může býti různý a třebaže poškozený jest oprávněn uplatniti v žalobě buďto ten nebo onen způsob náhrady škody samostatně nebo ve spojení několika způsobů náhrady škody, vždy jest právním důvodem žalobního nároku jedině závazek žalovaného k náhradě škody a nikoli ten který způsob splnění náhradního nároku žalobcem v žalobě uplatněný. Uplatnil-li tedy žalobce v tomto sporu, že žalovaný musí mu nahraditi zameškaný výdělek a bolestné, nutno sečítati částky, které připadají na jednotlivý způsob náhrady škody, a podle součtu těchto částek posuzovati přípustnost odvolání, neboť jen tento součet jest žalobním nárokem, o kterém má býti v odvolání rozhodnuto. V rozhodnutí nejvyššího soudu ve Sb. n. s. č. 7834 byla sice vyslovena právní zásada, že dlužno posuzovati nároky co do přípustnosti dovolání samostatně, domáháno-li se náhrady škody bolestného a léčebných nákladů, avšak nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích upustil od této právní zásady a neshledává ani v tomto sporu důvodu, aby se jí řídil. Pak ovšem odvolací soud neprávem odmítl žalobcovo odvolání, neboť předmět odvolání činil 835 K, tudíž více než činí hranice ve věcech nepatrných.
Citace:
čís. 17495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 678-679.