NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4318.

Pro trestnost pokusu svádění ke zločinu podvodného úpadku podle §§ 205 a) tr. zák. předstíráním (uznáním) pohledávky nezáleží na tom, že se vyrovnání, pro něž pachatel doporučoval závadný postup, mělo provésti mimosoudně.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1931, Zm I 53/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 4. prosince 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem pokusu svádění k zločinu podvodného úpadku podle §§ 9, 205 a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotně-právní namítá stížnost, že pojem vyzývání, povzbuzování a svádění ke zločinu předpokládá jednání značnější síly, a že nemohou tento trestný čin založiti jakákoliv jen mimochodem pronesená slova, nezanechavší ohlasu, na př. pouhé náměty pronesené v úvahách, jakým způsobem je řešiti situaci danou stavem předlužení. Námitka neobstojí. Ustanovení § 9 tr. zák. čelí jakémukoliv působení na mysl jiné osoby ve směru zločinném, tedy již pouhému pokusu vyvolati v duši osoby, na niž působeno, zločinné rozhodnutí, a nerozeznává, zda neúspěch takového působení má příčinu v nedostatečné síle působení či y jiných okolnostech na vůli pachatelově nezávislých. Z dosahu citovaného ustanovení vypadají tudíž i pouhé námitky, podněty a narážky, že trapné situaci, o niž se jedná, bylo by lze čeliti pácháním určitého zločinu, jen, nejsou-li míněny vážně, nejsou-li výronem úmyslu mluvčího vyvolati v osobě, jíž námět, podnět anebo narážka svědčí, rozhodnutí, by si zjednala pácháním dotčeného zločinu východisko ze situace ji tísnící. Tento úmysl stěžovatelův a tím i vážnost podnětu jím Š-ovi daného jsou však napadeným rozsudkem zřejmě předpokládány a tím — pro strany a pro zrušovací soud závazně (§ 288 čís. 3 tr. ř.) — zjištěny; neboť rozsudek má nejen za zjištěno, že stěžovatel ve svém návodu poukázal na to, že se předstíráním pohledávky stěžovatelovy sníží vyrovnací kvóta skutečných věřitelů, nýbrž i, že stěžovatel zajistil svědka Š-a proti případnému nebezpečí uplatňování předstírané pohledávky stěžovatelem, vydav mu stvrzenku, že mu pohledávka byla zaplacena. Jelikož, jak podotčeno, ustanovení § 9 tr. zák. čelí již pouhému pokusu vyvolati v jiné osobě zločinné rozhodnutí, bez rozdílu, z jakého důvodu minul se pokus s účinkem, nebyla by použití § 9 tr. zák. na souzený projev stěžovatelův na újmu ani okolnost, stížností tvrzená, že projev nezanechal u svědka Š-a ohlasu. Přes to budiž podotčeno, že tvrzení to nemá v rozsudkových zjištěních podkladu, ba je naopak zřejmě v rozporu s rozsudečným zjištěním, že svědek Š. přijal od stěžovatele potvrzenku a odřekl stěžovateli další jednání (teprve), když se krátce po stěžovatelově návodu dověděl od věřitele B-a, že postup, k němuž mu stěžovatel radil, je podvodem. Nezáleželo by ani na tom, že se vyrovnání, pro něž stěžovatel doporučoval Š-oví závadný postup, mělo — což rozsudek nezjišťuje a stížnost odvozuje svémocně z výpovědi B-ovy — provésti mimosoudně. Ustanovení § 205 a) tr. zák. nečiní zločinnost jednání, jím stíhaného, závislou na tom, že se úskoky, jimiž bylo uspokojení věřitelů úmyslně zmařeno nebo ztenčeno, staly v soudním řízení úpadkovém nebo vyrovnacím, při jeho zahájení nebo za příprav k němu. K takovému užšímu vymezení pojmu podvodného úpadku nebylo příčiny. Omyl věřitelů o poměru aktiv a pasiv dlužníka a jejich povolnost, spokojiti se s nižší kvotou, než by byla přiměřena pravému stavu dlužníkova jmění, mohou býti vyvolány i v mimosoudním vyrovnání tím, že dlužník předstírá závazky, jichž tu není, a zvýší tím lstivě pasiva, jež jest stejnou kvotou uspokojiti z nedostatečných aktiv (srov. k tomu Dr. Robert Bartsch a Dr. Rudolf Pollak; Konkursordnung, Ausgleichsordnung, Anfechtungsordnung und deren Einfuhrungsgesetze, II. sv., str. 474). Předstírání a uznání pohledávky může se státi i mimosoudně, uvádí-li se na př. za mimosoudního vyrovnání jako věřitel někdo, kdo skutečně věřitelem není.

Citace:

Čís. 4318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 556-557.