Čís. 1705.
Uznáno-li na rozluku manželství s tím, že ani toho ani onoho manžela nestihá vina na rozluce, nemá rozloučená manželka proti bývalému manželi nároku na výživné.
(Rozh. ze dne 07. června 1922, Rv 1 148/22.)
Manželství stran bylo rozloučeno pro duševní chorobu manželky a vysloveno, že nemá na rozluce viny ani ten, ani onen z manželů. Žalobě rozloučené manželky o placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Prvý soud správně dovolává se ustanovení § 1266 obč. zák., jímž upraveny jsou majetkoprávní následky rozluky manželství. Dlužno tu rozeznávati, zda k rozluce došlo k souhlasné žádosti obou manželu pro nepřekonatelný odpor, či bylo-li na rozluku uznáno rozsudkem. Jen v onom případě zanikají veškerá práva, která mají základ ve svazku manželském, jinak však je tomu v případě druhém. Bylo-li totiž na rozluku uznáno rozsudkem, praví zákon, že bezvinnému manželi přísluší nejen úplné zadostiučinění, nýbrž od doby uznané rozluky vše, co mu ve smlouvách svatebních vymíněno bylo na případ, že zůstane po smrti druhého manžela na živě. Zákon nerozeznává, zda druhý manžel na rozluce má vinu, či zda je rovněž bez viny; odvolací soud nesdílí náhledu odvolatelova, že výraz »úplné zadostiučinění« poukazuje na vinu u druhé strany, nýbrž má za to, že tímto výrazem chtěl zákonodárce vyjádřiti jen objem povinnosti druhému náležející. Z rozlukových spisů soudu je známo, že smlouvy svatební sjednány nebyly, a přísluší tedy žalobkyni úplné dostiučinění a to jest právě slušná výživa, o niž rozlukou bez své viny by přišla. Dlužno také uvážiti, že dle dosavadního práva duševní choroba nebyla ani důvodem rozvodu a že dle nového zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. mezi důvody rozlukovými není uvedena tělesná vada, za manželství vzniklá, ba ani takové tělesné zmrzačení, které by konání manželských povinností vůbec vylučovalo. Uváží-li se tato okolnost, nelze míti za to, že zákonodárce, připouštějící nyní duševní chorobu za důvod k rozluce, chtěl manželku, která beze své viny do duševní choroby upadla a jejíž příští výživa není zabezpečena, dosavadního jejího nároku na slušnou výživu zbaviti, naopak jest za to míti, že zákonodárce nepokládal za potřebno vzhledem k ustanovení § 1266 obč. zák. touto otázkou se zabývati, spatřuje v tomto ustanovení dostatečnou ochranu bezvinné manželky v tomto směru. Že tomu tak jest, plyne z veřejnoprávní povahy vyživovací povinnosti manželovy, a zákonodárce již vzhledem k této veřejnoprávní povaze by otázku výživy zajisté zvlášť upravil, kdyby toho shledal potřebu. A tak i znění zákona i smysl jeho mluví pro to, že otázka sporná jest druhou větou § 1266 obč. zák. kladně zodpověděna.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání žalovaného, opírajícímu se o důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Dovolací soud nesdílí náhled soudu odvolacího, že bezvinné manželce po rozumu § 1266, druhá věta, obč. zák. přísluší nárok na slušnou výživu se strany manželovy i tehdy, když ani manžel na rozluce nemá viny. Předpis §u toho rozeznává, zda manželství bylo rozloučeno k návrhu obou manželů z důvodu nepřekonatelného odporu, či zda rozluka byla prohlášena rozsudkem k návrhu strany jedné. Ač manželství dle dřívějšího zákonodárství mohlo jak v případě prvém tak i v případě druhém býti rozloučeno pravidelně, vyjma případy §§ 133 a 134 obč. zák., pouze rozsudkem a tudíž rozdíl, v § 1266 obč. zák. vytčený, není ve všech směrech případným, dlužno rozeznávati případ prvý od druhého hlavně tím, že, kdežto rozluka v prvém případě nastala k souhlasnému návrhu obou manželů, nastala v případě druhém k jednostranné žalobě z důvodů v §§ 115 neb 135 obč. zák. Důsledky obou případů jsou různé. V prvém případě pomíjejí veškerá vzájemná práva, mající kořen ve svazku manželském, zejména manželské smlouvy. V případě druhém náleží manželu, na jehož vinu nenalezeno, úplné dostiučinění, t. j. náhrada za nárok na výživné, zaniklý rozlukou manželského svazku, které musí dáti manžel, na jehož vinu ve smyslu § 11 min. nař. ze dne 09. prosince 1897 čís. 283 ř. zák. uznáno bylo. Předpokládá tudíž druhý případ § 1266 obč. zák. jednostrannou žalobu o rozluku a nález na rozluku z viny pouze jednoho manžela, který pak dáti musí úplné dostiučinení a tedy, uznáno-li na vinu manželovu, i výživné nevinné manželce. Dle § 1324 obč. zák. předpokládá »úplné zadostiučinění« vinu na straně povinné. Ze srovnání §§ 102, 1264, 1265 a 1266 obč. zák. plyne, že zákon rozeznává v manželských sporech, »zda na rozvodu neb rozluce jsou vinny obě strany či jen jedna, či snad žádná.« Dle §§ 102 a 1265 obč. zák. může při neplatnosti manželství, je-li jedna strana bez viny, tato nevinná strana žádati odškodnění, podobně jako při soudním rozvodu dle § 1264 obč. zák. V následujícím § 1266 obč. zák. ustanoveno, že při rozluce, vyslovené rozsudkem k návrhu jedné strany, náleží straně bezvinné plné dostiučinení; to tedy platí podobně jako v §§ 102 a 1265 obč. zák. jen tenkráte, když tato strana sama je bez viny a když tedy druhá strana je vinna, nikoli však, když obě jsou bez viny na rozluce. Není-li tedy na vinu manželovu v rozlukovém rozsudku uznáno, není zde důvodu, který by manžela po provedené rozluce k výživě manželky zavazoval. V případě takovém, jako je tento případ, že obě strany jsou bez viny, nemůže žádná strana žádati na odpůrci odškodnění. To odpovídá též úmyslu zákonodárcově, neboť rozlukou jest manželství vůbec zrušeno tak jako smrtí nebo prohlášením neplatnosti manželství a tudíž pominul důvod manželce výživné poskytovati. Co pak se tkne právní povahy manželčina nároku na výživu, jest tento nárok čistě soukromoprávním a nikoli veřejnoprávním. Již z materiału k občanskému zákonu vyplývá, že manželství jest soukromou, občanskou smlouvou, a nárok na splnění manželské smlouvy a pokračování v manželském společenství pouze právem soukromým. Manželé mohou dle své vůle vzdáti se nároků, z manželské smlouvy plynoucích, a jest jich vůli zůstaveno, pokud a ze kterých právních důvodů chtějí uplatňovati své vzájemné nároky. O ustanovení § 91 obč. zák. povinnost rozloučeného manžela k výživě manželky opříti nelze; dle §§ 91 a 92 obč. zák. souvisí vyživovací povinnost manželova za trvání manželství s postavením manžela jako hlavy rodiny, a s podrobením se manželčiným pod jeho moc a s jejím závazkem žíti s manželem ve společné domácnosti a býti mu nápomocnou při jeho výdělečné činnosti. Když již při pouhém dobrovolném rozvodu se zrušuje společné žití manželů a přestává povinnost manželky býti muži při vedení domácnosti a výdělečné činnosti nápomocnou a manžel není více povinnován, ji na dále živiti, tím spíše platí zásady ty při úplné rozluce manželství, kde svazek manželský se ruší a naprosto zaniká, takže manželé i nový sňatek uzavírati smějí. Nesmí-li se manželka po rozvodu odvolávati na ustanovení § 91 obč. zák., tím méně tak učiniti smí po provedené manželské rozluce. Avšak ani ustanovení § 19 zákona ze dne 02. května 1919, čís. 320 sb. z. a nař. zde použíti nelze. § ten předpokládá totiž, že před rozlukou ohledně vyživovací otázky bylo mezi stranami uzavřeno ujednání, nebo že před tím již platilo soudní rozhodnutí podle §§ 106 a 108 obč. zák., kteráž ovšem zůstávají i na dále po rozluce v platnosti. Z důležitých důvodů mohou pak strany, nebo jedna z nich, žádati po rozluce nové uspořádání majetkových poměrů pořadem práva. Kde však nepředcházelo rozluce ani ujednání stran, ani rozhodnutí soudu o otázce vyživovací, tam není základny pro nové uspořádání majetkových poměru po rozluce. Mylně tedy posoudil odvolací soud případ po stránce právní, když z ustanovení §§ 91 a 1266 obč. zák. a z domnělé veřejnoprávní vyživovací povinnosti manželovy vyvodil povinnost žalovaného platiti rozloučené manželce výživné, když při rozluce manželství na vinu manželovu nebylo uznáno. V nedostatku manželovy viny není zde proň zavazujícího důvodu, by výživné platil žalobkyni, která již není jeho manželkou. Poukazuje-li se na to, že manželka na své nemoci epileptické a duševní viny nenese, dlužno na to odvětiti, že je to pro ni nahodilým neštěstím, za jehož následky nikdo neručí (§ 1311 obč. zák.), jako by neručil, kdyby totéž neštěstí stihlo dívku svobodnou, nebo rozloučeného manžela.