NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 2280.

Honební zákon pro Moravu ze dne 26. července 1912, čís. 5 z. zák. na rok 1914. Rozhodčí soud není příslušným pro žalobu toho, komu byla způsobena škoda, na obec, jež honitbu pronajala.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, R II 29/23.)
Žalobce domáhal se žalobou náhrady škody, způsobené zvěři, na obci, jež přenechala sice právo honitby L-ovi, vzala však na sebe povinnost ku náhradě škody, způsobené zvěří. Žalovaná obec namítla nepřípustnost pořadu práva, majíc za to, že příslušným jest rozhodčí soud dle §u 78 honeb. zák. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Podle honebního zákona pro markrabství moravské ze dne 26. července 1912, čís. 5 z. zák. z roku 1914, jest povinen k náhradě škody, zvěří způsobené, ten, kdo má právo, honitbu vykonávati (§§ 68—77). Podle §u 93 mohou se ohledně náhrady takové škody podle dohodnutí s majitelem pozemku učiniti úmluvy, odchylné od předpisu zákona, jímž jest zjednati platnost pořadem práva. Takové dohodnutí učinila žalovaná obec podle smlouvy ze dne 1. dubna 1916 s L-em, kterému přenechala právo, honitbu vykonávati, převzavši povinnost k náhradě škody, zvěří způsobené. Žaloba opírá se o tuto smlouvu, kterou zákonitá povinnost k náhradě škody, zvěří způsobené, byla změněna, a jest proto o ní jcdnati a rozhodnouti v řádné cestě soudní a nikoliv v řízení, upraveném v §u 98 hon. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rozhodčí soud, ustanovený §em 78 honebního zákona pro Moravu, rozhoduje jedině ve sporech o náhradu škody způsobené zvěří mezi poškozeným a tím, kdo jest oprávněn k honitbě (sr. § 82 zák., jenž mluví výslovně jen o tomto oprávněném). Je proto příslušnost tohoto soudu omezena na případy, v nichž 1. jde o náhradu škody zvěří způsobené a 2. stranami rozepře jsou osoby shora uvedené. Na jiné případy nelze tento výjimečný předpis vztahovati. V tomto případě vyhovuje předmět sporu tomuto předpisu, žalobcem je poškozený, žalovaná je však obec, jež přenechala právo honitby pachtovní smlouvou do konce 1921 osobě třetí, takže jen tato, a ne žalovaná obec, byla podle §u 2 zák. oprávněna k honitbě v době, kdy podle žaloby vznikl zažalovaný nárok. Není tudíž na žalované straně podmínek příslušnosti rozhodčího soudu, a musí o žalobě rozhodovati řádný soud. Na tom nemění ničeho tvrzená okolnost, že obec vůči svému nájemci zavázala se k náhradě škod shora uvedených, ježto rozhodno jest jedině, zda jest oprávněna k honitbě, čehož nebylo v době pro žalobní nárok směrodatné.

Citace:

Čís. 2280. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 271-272.