Čís. 1443.
Lhůta § 391, odstavec prvý, ex. ř. jest prodlužitelna, bylo-li prozatimní opatření povoleno pro dobu. po kterou nebude lze pohledávku vymáhati exekucí, a případ tento nenastal, ač uplynul konečný den lhůty, určený dle kalendáře.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1922, R II 17/22.)
Usnesením ze dne 17. listopadu 1920 povolil procesní soud prozatimní opatření pro dobu, až žalující správce úpadkové podstaty na základě vydaného rozsudku bude s to, exekucí k dobytí neb exekucí k zajištění národ prosaditi, nejdéle však do 1. prosince 1921. Návrhu na prodloužení lhůty té až nejdéle do 30. června 1923 týž soud usnesením ze dne 26. listopadu 1921 vyhověl. Rekursní soud zamítl žádost za prodloužení lhůty. Důvody: V usnesení, povolujícím prozatímní opatření, dlužno ve smyslu § 391 odstavec prvý ex. ř. stanoviti čas, na který prozatimní opatření platí. Tato lhůta se svou právní povahou liší od oné, kterou dle § 391 odstavec druhý ex. ř. musí vysloviti soudce v usnesení tehdá, povolí-li prozatimní opatření dříve, než právo tvrzené dospěje, nebo dříve, než rozepře nebo exekuce se zahájí. Tu soudce určuje přiměřenou lhůtu, do které musí býti vznesena žaloba nebo podán návrh na povolení exekuce, stanoví čas, do kterého má býti proveden určitý úkon (§ 123 c. ř. s., § 78 ex. ř.) a která ve smyslu § 128 c. ř. s. § 78 ex. ř. může býti prodloužena, nemůže-li strana z důvodů neodvratných neb alespoň velmi závažných provésti úkon ve lhůtě předepsané. Má tedy lhůta, o níž mluví § 391 odstavec druhý ex. ř. povahu prodlužitelné lhůty soudcovské, na rozdíl od lhůty § 391 odstavec prvý c. ř. s., která se nevztahuje na dispositivní činnost strany, vyzvané k nějakému procesnímu úkonu v určitém čase, nýbrž která přímo časově obmezuje platnost povoleného prozatímního opatření. Jestiť prozatimné opatření ústavem zcela výminečným, jež ohroženou stranu, nemající dosud exekučního titulu, chrání jen prozatimně, zároveň však zasahuje vysokou měrou do disposičních práv odpůrce strany ohrožené. Proto zákon obmezuje rozsah prozatimného opatření na míru nejnutnější a nařizuje v § 391 odstavec prvý ex. ř., aby trvání jeho časově bylo obmezeno stanovením určité lhůty, jejíž uplynutím prozatímní opatření bezpodmínečně pozbývá platnosti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Usnesením ze 17. listopadu 1920 povolil procesní soud prozatimní opatření pro dobu, až žalující správce úpadkové podstaty na základě vydaného rozsudku bude s to exekucí k dobytí neb exekucí k zajištění nárok prosaditi, nejdéle však do 1. prosince 1921. První případ ještě nenastal, a není vinou navrhovatelovou, že se tak nestalo do 1. prosince 1921 a že odhadl mylně trvání sporu dobou mnohem kratší. Není pochyby, že by procesní soud byl povolil prozatimné opatření pro dobu určenou pozdějším dnem konečným, neboť úmyslem jeho bylo zajistiti nárok po celou dobu, po kterou nebude možno vésti exekuci. Z tohoto hlediska není překážky, by povoleno nebylo prodloužení lhůty končící 1. prosince 1921, aniž se tím zasahuje do disposičních práv žalovaného, neboť uvedeného dne trval ještě stav, podmiňující prozatimné opatření. Jde tudíž i v tomto případě o lhůtu soudcovskou ve smyslu § 123 c. s. ř. a § 78 ex. ř., kterou lze dle § 128 c. ř. s. prodloužiti.