NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11383.

Bylo-li manželství rozvedeno od stolu a lože, nelze napotomní žalobě jednoho z manželů o rozvod manželství čeliti námitkou věci rozsouzené, opírá-li se tato žaloba o rozvodové důvody, vzešlé prý za soužití manželů po povolení rozvodu.
I soudu neoznámené opětné spojení manželů má právně týž účinek jako oznámené (§ 110 obč. zák.), lze-li z okolností míti za to, že bylo obmýšleno jako trvalé. Není-li tomu tak, trvají účinky rozvodu a jest novou žalobu o rozvod manželství zamítnouti. (Rozh. ze dne 5. února 1932, Rv 2 872/30.)
Manželství Františka a Růženy L-ových bylo usnesením. ze dne 18. února 1927 dobrovolně rozvedeno od stolu a lože. V červnu 1927 žili František a Růžena L-ových opět nějaký čas pospolu, aniž oznámili soudu opětné spojení. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Růžena L-ová, by její manželství s Františkem L-em bylo rozvedeno od stolu a lože z viny žalovaného, a uváděla jako rozvodový důvod zlé nakládání za onoho spolužití v červnu 1927. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody: Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu ze všech dovolacích důvodů podle § 503 c. ř. s. Zmatečnost řízení (§ 503, čís. 1 c. r. s.) vidí v tom, že, ačkoliv usnesení krajského soudu ze dne 18. února 1927 Ck 2 407/26 o dobrovolném rozvodů nebylo, odčiněno trvalým opětným soužitím manželů, takže stav založený soudně povoleným rozvodem dosud trvá, byla projednána žaloba o opětný rozvod téhož manželství, kteréžto žalobě prý vadí í překážka věci rozsouzené. Výtka tato jest činěna neprávem. Zmatečnost řízení předpokládá, by tu byl některý z důvodů zmatečnosti uvedených v § 477 c. ř. s. Dovolatel však neuvádí, který zmatek překáží projednání této rozepře, a ani z úřadu nelze v postupu nižších soudů shledati některý z nich. Námitka věci rozsouzené předpokládá kromě jiného, by rozepře již jednou pravoplatně rozhodnutá, byla mezi týmiž osobami opětně zahájena. Kdežto předmětem rozepře Ck 2 407/26 byly rozvodové důvody, jež předcházely žalobě ze dne 22. listopadu 1926, jsou předmětem nynějšího sporu o rozvod okolnosti tvořící prý rozvodově důvody, jež se udály za opětného soužití manželů v červnu 1927. Jest tedy předmětem nynějšího sporu časově i věcně jiný skutkový děj, než, byl ve sporu Ck 2 407/26. Není proto odůvodněna námitka věci rozsouzené.
Odůvodněna jest však výtka nesprávného posouzení věci po stránce právní (§ 503, čís. 4 c. ř. s.). Podle plenárního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1927, Pres 719/27, čís. 7622 sb. n. s. lze odčiniti rozvod již návratem k soužití soudně rozvedených manželů. Oznámí-li manželé opětné spojení soudu, má to ten význam, že si manželé odpustili, má to tudíž význam skutečnosti zrušující rozvod bezpodmínečně, kdežto, nestalo-li se oznámení, lze se o to příti a činiti na příklad námitku, že spojení bylo obmýšleno jen na zkoušku, jen podmínečně, že se manžel, přijímající druhého manžela na milost, nechtěl vzdáti svých práv nabytých rozvodem. Má tedy opětné, soudu neoznámené spojení manželů právně týž účinek jako oznámené, jen lze-li z okolností míti za to, že bylo obmýšleno jako trvalé. A tu jest již z přednesu stran zjevno, že tomu tak nebylo. Nesporné jest, že manželé neoznámili soudu opětný návrat k manželskému soužití, takže tu není právní domněnky o zrušení rozvodu, jak o ní mluví shora uvedené plenární rozhodnutí. Žalobkyně udala v žalobě, že se vrátila k manželu, domnívajíc se, že soužití bude snesitelné, že žili spolu krátký čas a že již seznala, že snesitelné soužití není možné. Žalovaný manžel uvedl v žalobní odpovědi, že se žalobkyně jednoho dne objevila v jeho bytě, že ji nechtěl přijmouti, ale konečně k ní prohlásil: »můžeš, budeš-li dělati dobrotu, zůstati«, že zůstala čtrnáct dnů, aniž mezi nimi došlo k souloži, poněvadž žalovaný trpěl močovými kaménky, a doložil, že nelze spolužití čtrnáctidenní pokládati za manželské, poněvadž se nesplnil jeho předpoklad, obnova pohlavních styků. Při důkazu výslechem stran uvedla žalobkyně nepřísežně, že manželé spolu bydleli tři neděle a spolu též souložili, kdežto manžel nepřísežně uvedl, že spolužití trvale jen týden a že se žalobkyní nesouložil. Nižší soudy zjistily, že manželé spolu žili znovu krátkou dobu, že jedli u společného stolu a že došlo mezi nimi i k pohlavnímu styku, a usoudily z toho, že strany obnovily, třebas i jen na krátkou dobu, skutečně manželské společenství. Tento úsudek nejvyšší soud nesdílí, neboť již z přednesu stran vysvítá, že manželka šla k manželu s nejistotou, doufajíc jen, že opětné spolužití bude snesitelné, kdežto manžel ji přijal jen na zkoušku, s výhradou, bude-li dělati dobrotu, z čehož lze usuzovati, že se nechtěli ihned vzdáti svých práv z rozvodu. Uváží-li se dále, že opětné soužití trvalo jen zcela krátkou dobu čtrnáct dnů až tři neděle a že se manželé v nevůli rozešli, není o tom pochybnosti, že nebylo mezi manžely opravdové vůle založiti opětné trvalé spojení manželské, byť i po tu krátkou dobu, jak zjištěno, u společného stolu jedli a mezi nimi k pohlavnímu styku došlo, neboť tyto okolnosti nejsou jediné rozhodnými, any ostatní okolnosti nasvědčují opaku, ani manželé nedovedli ani po tak krátkou dobu, jak zjištěno, žiti spolu v míru, lásce, ve vzájemné úctě a ve snášenlivosti. Nejvyšší soud dospěl z těchto okolností k závěru, že strany nezamýšlely opětné trvalé spojení, že se mezi nimi stal jen nezdařený pokus, který ukázal nemožnost trvalého manželského soužití, čímž nebyl odčiněn soudně povolený dobrovolný rozvod. Rozvod ten i jeho účinky dosud trvají a nemá proto opětná žaloba manželky o nedobrovolný rozvod právní podklad a bylo ji tudíž zamítnouti již z tohoto důvodu.

Citace:

č. 11383. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 138-140.