Čís. 5315.

Soud, povoluje prozatímní opatření podle §u 382 odstavec prvý ex. ř., jest vázán zajišťovacími prostředky, navrženými stranou, a nemůže povoliti stranou nenavržený způsob zajištění.
(Rozh. ze dne 30. září 1925, R I 792 25.)
Návrhu, by bylo povoleno prozatímně opatření uschováním obilí, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud vyhověl rekursu odpůrce potud, že povolil prozatímně opatření správou obilí. Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu odpůrce prozatimného opatření nepovolil a uvedl v
důvodech:
Po formální stránce nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že soud, jenž povoluje podle §u 382 odstavec prvý ex. ř. prozatímní opatření, není vázán zajišťovacími prostředky, navrženými stranou, nýbrž může povoliti též prozatímní opatření způsobem, stranou nenavrženým, jen když návrh na zajištění nároku, ohroženou stranou tvrzeného, byl učiněn a odpovídá zákonným předpisům o prozatímních opatřeních. Podle §u 382 odstavec prvý ex. ř. má soud ovšem jistou volnost při výběru zajišťovacích prostředků, ale jen volnost obmezenou, totiž potud, že při nařízení zajišťovacího prostředku podle povahy případu nejúčelnějšího není sice vázán prozatímními opatřeními, v §u 382 ex. ř. uvedenými, ale je vázán návrhem strany, neboť podle výslovného předpisu onoho ustanovení stane se nařízení zajišťovacího prostředku k návrhu strany. Názor, že požadavku návrhu ve smyslu §u 382 odstavec prvý ex. ř. jest učiněno zadost, když ohrožená strana činí vůbec návrh na povolení prozatímního opatření, třebaže v něm není uveden zajišťovací prostředek, jenž má býti povolen, ocitá se v rozporu s předpisem §u 389 ex. ř., podle něhož ohrožená strana musí přesně označiti opatření, za které žádá. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje také předpis §u 392 ex. ř., že pro týž nárok může к návrhu povoleno býti několik opatření zároveň, jeví-li se jich soudu podle povahy případu třeba, by účelu zajištění bylo úplně dosaženo. Ze srovnání těchto předpisů s předpisem §u 382 odstavec prvý ex. ř. jde na jevo, že soud může povoliti jen taková opatření, jež byla ohroženou stranou navržena a že jest povinností ohrožené strany, by navrhla takový zajišťovací prostředek, jejž může soud podle §u 382 odstavec prvý ex. ř. jako účelný k zajištění ohroženého nároku naříditi. Není potřebí šířiti se o tom, že materialie k exekučnímu řádu, jichž se dovolává rekursní soud, nelze vykládati v ten rozum, že odporují zásadním předpisům §§ 382 (1), 389 a 392 ex. ř.; naopak hlavním účelem jejich vývodů jest dolíčiti, s jakých hledisek bylo upuštěno od toho, vázati soud a strany určitými v zákoně taxativně vypočtenými prostředky. Materialie vyslovují obavu, že taxativním výpočtem způsobené přílišné omezování soudce v příčině volby prostředků k zajištění stranou žádaného výsledku sporu anebo exekuce, mohlo by mařiti účel prozatímních opatření, jelikož by se tím dlužníku dostalo prémie na vymýšlení opatření, jimž by nebylo lze čeliti zajišťovacími prostředky v zákoně vypočtenými. Postup rekursního soudu, jenž místo prozatímního opatření uschováním, navrženého stranou a povoleného soudem prvým, povolil prozatímní opatření správou, jehož ohrožená strana vůbec nenavrhla, nelze tudíž srovnati se zákonem.

Citace:

Čís. 5315. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 392-393.