NPD documents search: České právo, 17 (1935)

Čís. 8243.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Manželce nelze přičítati za vinu na rozvratu, nenásledovala-li manžela do »společné domácnosti«, již měly tvořiti dva hotelové pokoje bez kuchyně.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1928, Rv II 693/27.) Manžel žaloval manželku o rozluku manželství pro hluboký rozvrat manželství. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal na rozluku z viny obou stran.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Prostudují-li se spisy a uváží-li se pečlivě jich obsah, jest zřejmo, že výlučná vina na rozvratu manželství stihá žalobce. Sám odvolací soud nebyl s to uvésti proti žalované nic jiného, než že žalobce ji podle svědectví M-а častěji vyzval, aby se k němu do V. přestěhovala, a že podle svědectví G-ova u svědka v roce 1921 a 1922 najal dva zařízené pokoje, že však žalovaná, prohlédnuvši je, prohlásila, že se do nich nenastěhuje a z V. odjela zpět do Z., a soudí odvolací soud, že žalovaná tento byt odmítnouti nesměla a že, když tak učinila, bylo to jen proto, že s mužem bydliti nechtěla, kdežto byla by směla odepříti následovati ho do jeho bydliště jen, kdyby se byl o přiměřený byt nepostaral. Avšak při bližším uvážení věc nevypadá tak, jak odvolací soud na ni nazírá, neboť M. potvrdil sice, že žalobce chtěl, by se žalovaná k němu přestěhovala, ale že spojoval to s různými požadavky, na př. že kladl za podmínku určité peníze a, když je dostal, chtěl zase více nebo žádal připsání domu v Z., který patřil žalované, a mimo to pominul odvolací soud vzíti tu v úvahu i výpověď L-а, jenž žádosti žalobcovy o peníze a o dům též potvrdil, a výpověď M-ové, že, když asi před 5 lety (1922) na zakročení jejího muže, jenž, vida žalobce jíti s H-ovou, pravil, že to nesmí být, aby strany žily od sebe, že žena patří k muži a muž k ženě, zařízena byla schůzka a svědek K. žalobci domlouval, aby šli do společné domácnosti, chtěl žalobce, by jí rodiče dali připsati polovici domu v Z. а k dohodě nedošlo. Co se však týče dvou pokojů u G-а najatých, má se to podle výpovědi svědka správně tak, že v roce 1921 nebo 1922 požádal ho žalobce, by mu přenechal dva pokoje, že by se do nich s manželkou a dětmi nastěhoval, »reservoval« mu svědek po celý měsíc dva hotelové pokoje bez kuchyně, žalovaná však, prohlédnuvši je, prohlásila, že se do nich stěhovat nebude a zas odjela. To zajisté nebyl byt pro zařízení domácnosti a lze bezpečně za to míti, že by žalobce za krátko byl musil takovýto »byt« zase pustiti, neboť nelze rodinu s dětmi vydržovati na trvalo na stravě v hotelu ani lidem lépe situovaným než byl žalobce jako oficiál lesnického úřadu. To se tedy nemohlo bráti vážně. Spíše odpovídalo tehdejší situaci, jak žalovaná už před odvolacím soudem na to poukazovala, jak tento sám uvádí, by žalobce byl drahou dojížděl z V. do Z. (14 km) buď denně neb aspoň týdně.

Citace:

ŽOUREK, X. Václav Musil. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 7, s. 67-67.