NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8301.

Stavební ruch.
O postihovém právu státu, převzavšího záruku podle zákona o stavebním ruchu, platí předpisy občanského zákona, zejména § 1358, pokud není v zákonech o stavebním ruchu jinak zvlášť stanoveno.
Každý jednotlivý ze zákonů o stavebním ruchu jest vybudován samostatně a nejsou zásady pozdějších změnami ani doplňky dřívějších zákonů. Právní poměry z určité záruky, která byla povolena určitým správním úkonem ministerstva sociální péče nebo příslušného úřadu, jest posuzovati výhradně podle toho zákona o stavebním ruchu, podle kterého byla záruka poskytnuta, a podle prováděcího nařízení k tomuto zákonu.
Ana míra postihového práva eráru není dosud stanovena prováděcím nařízením, jest postihové právo československého eráru právem s rozvazovací výminkou. Peníz přikázaný československému eráru na základě výkonu jeho postihového práva, jest ponechati v soudní úschově, dokud nebude o splnění nebo nesplnění výminky rozhodnuto. Došla-li pohledávka — Čís. 8301 —
československého státu jen částečného uspokojení, jest úroků docílených z peněz složených u soudu použíti k doplnění jistiny.
(Rozh. ze dne 14. září 1928, R I 410/28.)
Při rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost navrhl správce dlužníkovy úpadkové podstaty, by zbytek 106646 08 Kč, přikázaný ministerstvu sociální péče k hotovému zaplacení, byl uložen na soudě až bude rozhodnuto nařízením ve smyslu § 61 zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 45 sb. z. a n. Soud prvé stolice návrh zamítl. Důvody: Úpadkový komisař v zastoupení dlužníka nemůže se odvolávati na § 61 cit. zákona, který dosud není proveden a který jen slibuje dlužníku úlevu v náhradě platů státu za něho z důvodu záruky. Nelze míti za to, že toto nařízení se bude vztahovati na zaručené pohledávky, které byly jen částečně zapraveny dražebním řízením a tím celá pohledávka zanikla. Ostatně stát poskytuje dostatečnou jistotu, že po vydání slíbeného nařízení o otázce náhrady zajisté oprávněné osobě jí příslušející část vrátí. Rekursní soud nařídil, by zbytek přikázaný ministerstvu sociální péče byl uložen na úrok až bude rozhodnuto nařízením ve smyslu § 61 zák. čís. sb. 35/1923. Důvody: Stížnost správce úpadkové podstaty v tom směru, že zbytek nejvyššího podání přikázaný ministerstvu sociální péče nebyl uložen do soudní úschovy, pokládá rekursní soud za oprávněnou a nařídil proto, by zbytek byl na úrok uložen z důvodu, že jde o pohledávku, na niž se vztahuje předpis § 61 zák. čís. 45/1922, pokud se týče čís. 35/1923, který vyžaduje vydání nařízení, do jaké míry může stát požadovati na dlužníku náhradu platů, učiněných za něho z důvodu záruky. K nařízení takovému však dosud nedošlo. Tím výše tohoto příspěvku dosud zjištěna není, jde proto o pohledávku ve smyslu § 220 ex. ř. a uložení na úrok pro dobu, než nařízení bude vydáno, jest odůvodněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu československého eráru, avšak s tím dodatkem k usnesení soudu rekursního, že úroky ze složené částky určují se k jejímu doplnění a že rozvrh částky, která snad jednou bude uvolněna, zůstavuje se dalšímu rozvrhovému řízení.
Důvody:
Jde o výkon postihového práva, které přísluší státu převzavšímu záruku podle zákona o stavebním ruchu. O tomto postihu platí předpisy občanského zákona, zejména § 1358, pokud není v zákonech o stavebním ruchu jinak stanoveno. Především si jest ujasniti, který zákon o stavebním ruchu vztahuje se na případ, o nějž jde. V pořadí ze dne 21. února 1923 bylo podle dluhopisu ze dne 5. ledna 1923 pro Občanskou záložnu v B. vloženo právo zástavní pro pohledávku 320000 Kč s přísl. a poznamenáno, že tato pohledávka jest státem zaručena. Jak nesporno zaplatil stát jako rukojmí tuto zaručenou pohledávku věřitelce a byla pohledávka — Čís. 8301 —
ta naň převedena podle § 1358 obč. zák. v pořadí ze dne 26. února 1928. Rekursní soud a česká finanční prokuratura míní, že se na tuto záruku a na výkon postihového práva vztahuje zákon ze dne 27. ledna 1922, čís. 45 sb. z. a n., pokud se týče zákon ze dne 25. ledna 1923, čís. 35 sb. z. a n. K tomu jest podotknouti: Každý jednotlivý ze zákonů o stavebním ruchu (čís. 100/1921, 45/1922, čís. 35/1923, čís. 58/1924, 44/1927 a 43/1928) jest vybudován samostatně a nejsou zásady pozdějších zákonů doplňky ani změnami dřívějších zákonů. Proto právní poměry z určité záruky, která byla určitým správním úkonem ministerstva sociální péče nebo příslušného úřadu povolena, jest posuzovati výhradně podle toho zákona o stavebním ruchu, podle kterého byla záruka poskytnuta, a podle prováděcího nařízení k tomuto zákonu. Jak z rozsudku krajského soudu ze dne 1. července 1926 patrno, byla záruka, o kterou v tomto sporu jde, povolena na základě výnosu ministerstva sociální péče ze dne 20. července 1922. Platí tedy o této záruce předpis zákona čís. 45/1922 a prováděcího nařízení k němu čís. 355/1922 a podle § 2 tohoto nařízení i některé předpisy nařízení čís. 191/1921, nikoliv však předpisy zákona čís. 35/1923 a prováděcího nařízení k němu čís. 160/1923, zejména v § 68 tohoto nařízení čís. 170/1923 jest výslovně řečeno, že se toto nařízení vztahuje na stavby a úpravy, na které byla nebo bude finanční podpora přislíbena neb udělena podle zákona čís. 35/1923. Tudíž v případě, o nějž tuto jde, jest ohledně výkonu postihového práva jen jediný předpis § 61 zákona čís. 45 z roku 1922 tohoto znění: 45/1922 sb., § 61 Prováděcí nařízení, v tomto § předpokládané, dosud nevyšlo. Podle § 6 obč. zák. nelze § 61 cit. zák. přikládati jiný smysl než ten, že všeobecný předpis § 1358 obč. zák. o neomezeném postihu ručitele, který pohledávku věřiteli zaplatil, při zárukách podle zákona čís. 45 z roku 1922 neplatí, nýbrž že teprve bude stanoveno, »do jaké míry« může se postih díti. A právě proto, že míra tato není dosud stanovena prováděcím nařízením, jest postihové právo československého státu, vzniklé zaplacením pohledávky Občanské záložny v B., právem s rozvazovací výminkou. Proto rekursní soud právem vzhledem k § 220 ex. ř. stanovil, že částka 106646 Kč 08 h, československému státu na základě výkonu jeho práva postihového přikázaná, má býti ponechána v soudní úschově, dokud nebude o splnění nebo nesplnění výminky rozhodnuto. Ježto pohledávka československého státu došla jen částečného uspokojení, bude úroků docílených z peněz u soudu složených použíti k částečnému doplnění jistiny (srv. Neumannův Komentář výklad k §§ 220 a 221 ex. ř.). Stěžovatelka míní, že § 61 zákona čís. 45 z roku 1922 má na mysli jen náhradu platů periodických (úroků a úmoru), nikoli náhradu platů podle § 29 čís. 2 a 4 zákona čís. 45/1922. Ale takové omezení nelze ze zákona vyčísti. Připustiti jest, že byl a jest vyslovován názor, že se stát vzdá postihového práva jen potud, pokud toho bude třeba k náhradě t. zv. mrtvého stavebního kapitálu, a že nepůjde toto vzdání se tak daleko, by bydlení v domech se státní podporou bylo lacinější než bydlení v tak zvaných starých domech, to jest v domech, pro něž bylo uděleno stavební povolení do 27. ledna 1917, čímž docílila by se úměrná shoda mezi zákony o stavebním ruchu a zákony na ochranu nájemníků. Ale nicméně, když toho času nelze říci »do jaké míry« může již nyní stát vykonávati postih, nezbývá než naříditi, by celá přikázaná částka byla ponechána v soudní úschově. Okolnost stěžovatelkou tvrzená, že právo postihové nebude asi upraveno již jen pouhým prováděcím nařízením, nýbrž zákonem, jest pro věc nerozhodna. Vzhledem k předpisům ex. řádu nelze přihlížeti ani k tomu, že stát poskytuje dostatečnou záruku za splnění svých závazků. Posléze jest uvésti, že v tomto období věci nelze činiti o jistině, která se snad svého času uvolní, opatření podle §§ 220 třetí odstavec a 219 druhý odstavec ex. ř., ježto při rozvrhovém roku nebylo jednáno o tom, zda a pokud uvolněnou částku přikázati jest na pohledávky pod položkami С 17 a 18 na prodané realitě váznoucí, o jichž pravosti a číselné výši nebylo dosud ani jednáno, po případě i na nároky v § 217 ex. ř. uvedené a zda teprve částku pak zbývající považovati jest za hyperochu dlužníku po případě jeho úpadkové podstatě patřící, či zda a pokud snad by nastati mělo jinaké rozvržení a přikázání uvolněné částky.

Citace:

č. 8301. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 193-196.