NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 709.

Proti výroku odvolacího soudu, pojatému do důvodů rozsudku, že neuznal za opodstatněnou odpůrcovu výtku opozděnosti odvolání, není opravného prostředku. Nárok výměnkáře na odškodnění za to, že výměnkem povinný znemožnil mu svým chováním u něho bydleti a se stravovati, jest nárokem na náhradu škody z nedovoleného činu.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, Rv II 166/20.)
Dle kupní smlouvy poskytovala žalovaná žalobkyni výměnu, pozůstávající z práva, v prodané chalupě při společném stole, světle a teple se žalovanou bezplatně doživotně bydleti a byla výměna ta na chalupě knihovně zajištěna. Když po čase žalovaná žalobkyni opětovně na cti ba i na těle ubližovala, odstěhovala se žalobkyně od ní a domáhala se, by jí žalovaná platila 5 K denně. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, určiv výživné penízem 3 Kč denně. Odvolací soud ji zamítl z těchto důvodů: Právo žalobkyně jest jejím výhradným osobním právem na zaopatření, které povahou svou liší se od doživotní renty dle § 1284 obč. zák. a také od stálé renty dle § 530 obč. zák. a dlužno je považovati za právo věcné k cizí věci a sice za osobní služebnost, pokud pozůstává v doživotním a bezplatném užívání bytu (§ 504 a 521 obč. zák.), a jest jakožto takové dle ustanovení §§ 485 a 507 obč. zák. nepřevoditelné, nezcizitelné a nezděditelné. Tato zvláštní povaha výměny má za následek, že od smluvního práva a závazku nemůže žádná strana jednostranně ustoupiti a žádati nebo plniti místo dávek výměnkářských peněžité relutum, i když by bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni v domě bývání strpčuje, ano, že ji i dokonce pobila. Tyto přehmaty nedávají jí ještě právo jednostranně od smlouvy ustoupiti a peněžité relutum za dávky výměnkářské žádati, ačkoliv nelze zase upříti, že v případě zavinění povinného může oprávněný na místo původních dávek po rozumu § 1447 posl. věta obč. zák. náhradu škody požadovati, ježto by jinak povinný ze škody oprávněného měl užitek. Tento nárok není ale předmětem žádosti žalobní.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Pokud jde o formální otázku, že odvolací soud neuznal odvolání za opožděné, nýbrž je jako v čas podané ve věci samé vyřídil, proti čemuž dovolání si stěžuje, jest tato stížnost nemístná a nelze ve zkoumání této otázky dovolacímu soudu vejíti. Odvolací soud má toliko v tom případě, že odvolání za opožděné uznává, vynésti o tom usnesení, jímž odvolání odmítne (§ 471 čís. 2 a § 474 odstavec druhý c. ř. s.), a proti tomuto usnesení ovšem přísluší rekurs (§ 519 čís. 1 c. ř. s.). Když však odvolání opozděným neuzná, nevynáší o tom zvláštního usnesení, nýbrž rozhodne ve věci a toliko v důvodech pronese se o tom, proč má odvolání za řádně v čas podané, jak to odvolací soud v daném případě správně učinil, a tu ovšem není proti tomu žádného právního prostředku, neboť do rozsudku odvolacího soudu připouští se jen dovolání (§ 502 c. ř. s.), a to jen z důvodů čís. 1 až 4 § 503 c. ř. s., pod něž případné nesprávné rozhodnutí v dané formální otázce zařaditi nelze. Ba i kdyby odvolací soud včasnost odvolání uznal formálním usnesením, nebyla by dle § 519 c. ř. s. stížnost do něho přípustna. Ve věci samé však jest dovolání, uplatňující nesprávné právní posouzení, důvodným. Odvolací soud odmítl žalobu z toho důvodu, že prý žalobkyně nežádá náhradu škody, kterou by prý v případě zavinění žalované strany mohla dle § 1447 obč. zák. požadovati, nýbrž prý jednostranně od smlouvy výměnkářské ustupuje a na místo naturalií relutum v penězích žádá. Avšak tomu není tak. Žaloba zní na náhradu za neposkytování výměny a opírá se o to, že žalovaná žalobkyni dne 3. září 1919 po hlavě pobila, zranění jí způsobila, satanů a čarodějnic nadala a dále vyhrůžku pronesla, která níže uvedena bude, i dovozuje z toho, že žalobkyně, jsouc ohrožena, byla nucena z výměny odejít a musí nyní platiti za výživu 5 K denně, kterýž obnos tedy žalovaná že jest jí povinna hraditi. Jde tu tedy opravdu o nárok na náhradu škody založený na to, že žalovaná, ohrožujíc žalobkyni, znemožnila jí tím používati výměny a tak vinou svou (tím se případ liší od případu § 1042 obč. zák.) uvrhla ji v náklad, který by byl žalobkyni bez tohoto zavinění žalované nevzešel. Je to nárok na náhradu dle obecných norem XXX. kapitoly obč. zákona, zejména dle § 1295 tamže, nikoli o nárok dle § 1447 posl. věta obč. zák., jak odvolací soud za to má, neboť tento předpis jednak předpokládá náhodu a vylučuje tedy zavinění, a jednak zakládá nárok z bezdůvodného obohacení a nikoli z náhrady škody. Jedná se tedy jen o to, zda opravdu žalovaná zachovala se tak, že žalobkyni činí to nemožným, aby dále s ní společně bydlila a s ní se stravovala, zda tedy, jak správně prvý soudce vystihuje, v žalobkyni vznikl z toho takový vnitřní stav, který jí zabraňuje, ve společenství se žalovanou setrvati. K tomu sluší uvésti, že žalobkyně tvrdí, že krom hořejšího zranění a nadávek žalovaná ještě se vyslovila, že ji zabije, co jí na tom stojí, když už seděla, že bude sedět zase — vyhrůžka to, s kterou se nižší stolice vůbec neobíraly, žádného zjištění o ní neučinivše, ačkoliv by lehce padala na váhu, раk-li by se ukázalo, že se stala a že ji žalobkyně vzhledem ke všem okolnostem byla oprávněna bráti vážně, a ačkoliv o ní nabídnut byl aspoň důkaz výslechem stran.

Citace:

č. 7326. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 109-109.