Authors:
= Váž. civ., 6 (1924), sv. 1
PDF

Čís. 3777.


Do usnesení, jímž nařízeno zaplatiti opatrovníku útraty z opatrovancova jmění, jest dovolací rekurs nepřípustným.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924. R I 281/24.)
Jmění Marty S-ové, opatrovanému Drem W-em, byl zřízen za opatrovníka k činu Dr. S. (bližší viz rozhodnutí čís. sb. 979). Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. března 1921, R I 330/21, opatrovník Dr. S. v činnosti ustal, podal zprávu o své činnosti a účtoval útraty, jež mu byly pravoplatně na 1950 Kč 90 h ustanoveny. K žádosti bývalého opatrovníka k činu, Dr. S-a, byl opatrovník Dr. W. usnesením ze dne 25. října 1923 poukázán, aby podal návrh, jakým nejvhodnějším způsobem ze jmění opatrovanky by mohla býti odměna Dr. S-a 1950 Kč 90 h zapravena, jinak že by soud sám musel učiniti vhodné opatření ku
výplatě této odměny. Rekursu starého opatrovníka rekursní soud nevyhověl, potvrdiv napadené usnesení.
Nejvyšší soud dovolací rekurs odmítl.
Důvody:
Jde o výplatu odměny Dr. S-a z majetku opatrovance, tedy o rozhodnutí o útratách podle §u 14 odstavec druhý cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Nemůže býti pochybnosti o tom, že k rozhodnutím druhé stolice v otázce útrat, do něhož podle cit. §u 14 (ve znění čl. X. novely o úlevách soudům) jsou rekursy nepřípustny, patří nejen ustanovení útrat, nýbrž i rozhodnutí, že soudem přisouzené náklady určitou osobou nebo z určitého jmění mají býti zapraveny, tak jak se stalo v tomto případě. Neboť poukaz, aby byl učiněn návrh za příčinou zaplacení odměny opatrovníku k činu ze jmění Marty S-ové, jest rozhodnutím, jaké má cit. § 14 odstavec druhý na mysli, jak co do povinné osoby, tak i co do majetku, z něhož se má výplata státi.
Citace:
Čís. 5599. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 904-906.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).