Čís. 4071.

Prosoudil-li vyrovnací dlužník před zahájením vyrovnání v nižších stolicích spor, jest na něm, by zaplatil útraty přisouzené rozsudky nižších stolic v plné výši, pakli rozsudky nižších soudů byly potvrzeny třetí stolicí teprve po zahájení vyrovnacího řízení.
(Rozh. ze dne 22. července 1924, Rv II 448/24.)
Původní spor proti žalované firmě prosoudil žalobce ve všech třech stolicích a byly žalované přisouzeny útraty rozsudkem prvého soudu ze dne 7. července 1922, rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. prosince 1922 a rozsudkem dovolacího soudu ze dne 27. listopadu 1923. V březnu 1923 bylo o žalobcově jmění zahájeno řízení vyrovnací, jež skončilo dne 20. května 1923 vyrovnáním na 25%. Žalovaná vedla exekuci pro celou útratovou pohledávku všech tří stolic. Žalobě o zrušení exekuce vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že obmezil exekucí jen na celé útraty třetí stolice, zrušil ji však ohledně útrat prvé a druhé stolice. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek potvrdil. Důvody: Nepochybným jest, že rozsudek prvé stolice byl potvrzen rozsudkem druhé stolíce a rozsudek této stolice rozsudkem třetí stolice. Tím se staly útratové výroky prvé a druhé stolice pravoplatnými a to s účinkem ode dne, kdy se staly (§ 411 c. ř. s.). Podle toho byly tu tyto útratové pohledávky před zahájením vyrovnacího řízení, vyrovnání týká se i jich (§ 1 (2) konk. ř. a § 63 vyr. ř.) a právem proto soud prvé stolice ohledně nich žalobní prosbě vyhověl. Náhledu žalované firmy, že pohledávky ty vznikly teprve vydáním rozsudku třetí stolice, nelze přisvědčiti, poněvadž jak druhá tak i třetí sto- lice dotyčnému opravnému prostředku nevyhověly, vlastního rozhodnutí neučinily, jen napadené rozsudky po jejich prozkoumání potvrdily (§ 462 c. ř. s.). O mylném právním posouzení věci není tedy žádné řeči.
Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v ten smysl, že zamítl žalobu i v části, v níž bylo nižšími soudy žalobě vyhověno.
Důvody:
Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení právní v odvolacím rozsudku z toho důvodu, poněvadž v tomto rozsudku otázka, zda-li útraty vzešlé jí proti nynějšímu žalobci ve sporu předchozím jsou takovými, jež podléhají vyrovnacímu řízení, čili nic, nebyla řešena po zákonu, poněvadž odvolací soud, vzav zřetel k tomu, že rozsudek prvé stolice potvrzen byl druhou i nejvyšší stolicí, uznal, že útratové výroky prvé a druhé stolice staly se pravoplatnými s účinkem ode dne jejicn vydání (§ 411 c. ř. s.) a z toho odvodil, že když tyto útratové pohledávky prvé a druhé stolice vznikly před zahájením vyrovnacího řízení, že se vyrovnání týká i jich (§ 1 (2) konk. ř. a § 63 vyrovn. řádu). Dle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod je tím opodstatněn. Především dlužno míti na paměti, že ony útraty vznikly žalované straně z toho důvodu, že o žalobním nároku nynějšího i tehdejšího žalobce rozhodnuto bylo ve všech třech soudních stolicích zamítavě, že tedy tyto útraty nejsou příslušenstvím nějaké pohledávky hlavní, nýbrž jsou samostatnou pohledávkou útratovou. Z toho plyne, že i právní důvod všech útratových pohledávek sahá svým vznikem, o § 41 c. ř. s. se opíraje, k době vydání dotyčných rozsudků, ale že v prvých dvou nižších stolicích bylo jeho vzejití podmíněno pravoplatností rozsudků, tedy že o skutečném, bezpodmínečném vzniku lze mluviti teprve od okamžiku, kdy všechny tři rozsudky nabyly právní moci, což se stalo až vydáním potvrzujícího rozsudku Nejvyššího soudu. Představujíce do té doby podle §u 40 c. ř. s. náklady sporu, které si musí každá strana, pokud byly způsobeny jejími procesními úkony, nejprve sama zapraviti, stávají se procesní útraty pohledávkou teprve pravoplatným přisouzením (§ 409, 411, 416 c. ř. s.), a to se v tomto případě stalo teprve rozsudkem Nejvyššího soudu a uplynutím lhůty §u 409 odstavec třetí c. ř. s. Bylo-li zjištěno, že tento byl vydán teprve po zahájení vyrovnávacího řízení, sluší uznati, že se těchto útratových pohledávek všech tří stolic nedotklo vyrovnávací řízení, že má žalovaná strana nárok na jejich úplné zaplacení, což zejména soud, exekuci pro tyto celé a nezkrácené pohledávky útratové povolivší, zcela správně rozpoznal.

Citace:

č. 4071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 124-125.