NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13814.

Odporující věřitel musí sice odpor při rozvrhovém roku opodstatniti skutkovým přednesem, nemusí jej však doložiti (osvědčiti).
(Rozh. ze dne 29. září 1934, R II 328/34.)
Při roku k rozvrhu nejvyššího podání za exekučně vydraženou nemovitost dlužníků Antonína a Žofie K-ových vznesla knihovní věřitelka firma P. odpor proti přikázání pohledávky státu na domovní dani v přednostním pořadí a proti části přihlášené pohledávky vymáhajícího věřitele M-a. Soud prvé stolice odpory zamítl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu firmy P. a zrušil usnesení obou nižších stolic v napadených částech, a to, pokud bylo z polovice připadající po Antonínu K-ovi přikázáno eráru 850 Kč a Zikmundu M-ovi z 8%ních úroků přikázáno více, než 1614 Kč 40 h, a vrátil věc soudu,první stolice, aby o odporech dovolací rekurentky znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolací rekurentka vznesla při rozvrhovém roku proti pohledávce berního úřadu v P. na domovní dani ve výši 1700 Kč, přihlášené v pořadí přednostním, odpor, uvedši, že polovice vydražené reality připadající povinnému Antonínu K-ovi ručí podle § 265 zákona o přímých daních ze dne 15. června 1927 čís. 76 sb. z. a n. jen za ony nedoplatky domovní daně, které se v posledních dvou letech, počínajíc nazpět ode dne exekučního prodeje, staly splatnými, že Antonín K. již dvě léta před prodejem zemřel a měl deset dní před úmrtím daňové nedoplatky zaplaceny, takže podle názoru odporující věřitelky daně v den dražby vykázané mohou býti připsány jen k tíži polovice povinné Žofie K-ové, která prý také po úmrtí manželově přijala úplnou činži. Proti přihlášené pohledávce vymáhajícího věřitele Zikmunda M-a vznesla táž věřitelka odpor, a to proti částce 100 Kč, o níž uvedla, že byla podle stvrzenky výkonného orgánu ze dne 23. října 1931 vymáhající straně na úroky zaplacena, a proti dalším úrokům, ježto podle jejího tvrzení byla částka 760 Kč 35 h na úrocích zaplacena podle stvrzenky ze dne 11. září 1932 na konto banky H. Exekuční soudce v rozvrhovém usnesení oba tyto odpory zamítl jen z toho důvodu, že tato tvrzení odporující věřitelky nebyla ničím doložena, a rekursní soud nevyhověl rekursu, uznav toto odůvodnění prvého soudu správným. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Podle § 231 ex. ř. jest exekuční soudce povolán, by rozhodoval o právních otázkách pří rozvrhovém roku vzešlých; jest tudíž strana odpor vznášející povinna, by přednesla důvody odporu, by mohl exekuční soudce zkoumati a posouditi, jsou-li sporné jen skutkové okolností, či jen právní otázky. Musí bytí tedy odpor při rozvrhovém roku opodstatněn skutkovým přednesem (rozh. býv. nejv. soudu ze dne 24. března 1903 čís. 4297, Právník 468/03 a rozh. čís. 3782 a 8140 sb. n. s.). Aby věřitel odpor při rozvrhovém roku dokládal, osvědčoval, exekuční řád nežádá a nebylo by to zpravidla ani možné, ježto odporující věřitel jako třetí osoba nebude míti doklady o svých tvrzeních zpravidla v rukách. Odpory, jak je dovolací rekurentka přednesla a odůvodnila, odpovídají těmto požadavkům zákona a mělo býti proto o nich věcně rozhodnuto, což soudy nižších stolic neučinily. Bylo proto dovolacímu rekursu vyhověti a, jelikož bude třeba jednání ve smyslu § 213, druhý odstavec ex. ř., bylo zrušiti usnesení obou nižších soudů, pokud byla napadena a vrátiti věc prvému soudu k novému rozhodnutí (obdob. § 510 prvý odstavec c. ř. s.).

Citace:

Čís. 13814. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 146-147.