NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 2036.

Státní pozemkový úřad není povolán k tomu, by podával soudu posudek, je-li zde zvyklost v příčině výpovědi pachtu.
Pokud jest výpověd »náležitou« po rozumu § 1120 obč. zák.

(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, Rv 1 695/22.)
Žalovaný smlouvou pachtovní ze dne 31. prosince 1917 vzal do pachtu pozemky na 6 let (do 31. prosince 1923). V říjnu 1921 prodal dosavadní vlastník pozemky žalobci, jenž dal žalovanému šestiměsíční výpověď ku dni 1. července 1922. Proti výpovědi namítal vypovězený především, že výpověď není »náležitou«, ježto dle všeobecných zvyklostí při pachtu pozemků nutno výpověď dáti v takový čas, aby odevzdání se stalo nikoli v době právě před sklizní, nýbrž v době po sklizni, tudíž v době podzimní, po případě zimní. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. — Důvody: Výpovědí znalců má soud za prokázáno, že ve zdejší krajině není zvyklosti, by pachtovné pozemky směly býti vypovídány jen tak, aby odevzdání jich stalo se po sklizni, na podzim nebo v zimě. Platí tedy ustanovení § 1120 obč. zák., že nový vlastník může dáti pachtýři výpověď a soud jest toho přesvědčení, že výpověď v tomto případě jest náležitá; musí tedy pachtýř novému držiteli ustoupiti. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel uplatňuje neúplnost řízení, poněvadž nabídnutý důkaz dotazem u státního pozemkového úřadu v Praze nebyl proveden a nebylo hleděno k zákonu náhradovému čís. sb. z. a n. 329 z r. 1920. Tento důvod jest bezpodstatný. Provedení důkazu dotazem na státní pozemkový úřad pokládá soud odvolací za zbytečné, poněvadž, kdyby tu byla tvrzená zvyklost, musilo by se to spíše dáti zjistiti slyšením znalců ze zdejší krajiny než dotazem na uvedený úřad, do jehož oboru činnosti tento případ jistě nepadá, a ostatně úřad ten teprve krátkou dobu působí, takže jeho praxe nemůže tvořiti základ nějakých zvyklostí. Co se týče zákona o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, jest sice pravdou, že zákon ten praví v § 12 (2) »zpravidla budiž dána výpověď tak, aby osoba, na přejímaném majetku hospodařící, mohla skončiti práce sklizňové«. Pro tento případ však toto ustanovení nemůže přijíti v úvahu, poněvadž onen zákon je pokládati za zákon výjimečný, který se nedotýká všeobecných ustanovení občanského práva. Právem proto zjistil prvý soudce, že zde není nějaké všeobecné zvyklosti co do lhůty, kterou pacht pozemků má končiti a soud odvolací béře ťoto zjištění za podklad svého rozhodnutí. Co do výtky nesprávného právního posouzení věci jest uvésti toto: Dle § 1120 obč. zák. musí nájemce ustoupiti novému vlastníku po náležité výpovědi. Odvolatel vykládá slovo »náležitě« tak, že má význam ten, že výpověď nemá býti dána pouze na dobu zákonem stanovenou, nýbrž má míti zvláštní náležitosti a to v první řadě, že nemá daná výpověď býti takového druhu, by neodpovídala zvyklostem při hospodaření. Soud odvolací nepokládá tento právní názor za správný; nebo jak již z jiných ustanovení obč. zák., kde se užívá slova »náležitě« jest patrno — má slovo to vždy jen ten význam, že se má něco státi podle zákona nebo podle platného práva (na př. § 2 obč. zák., který všeobecnou závaznost zákonů činí závislou na náležitém jich vyhlášení a § 919 podle novely teď § 918 obč. zák.); ve všech těchto případech poukazuje slovo »náležitě« bud na zvláštní jiné zákonné předpisy, buď na zvláštní úmluvy stran anebo na zvyklosti, pokud to je přípustno, nikterak však nechce zákon tím vysloviti, že se má něco státi nejůčelnějším anebo nejhospodárnějším způsobem. Danou výpověď je tedy pokládati za náležitou ve smyslu § 1120 obč. zák., když odpovídá zákonným předpisům, t. j. především ustanovením § 1116 obč. zák. v souvislosti s tím ustanovením § 560 c. ř. s. Co by bylo hospodárnější a účelnější, musí zůstati bez úvahy. Poněvadž v tomto případě žádná zvláštní úmluva stran neplatí, jak strana vypovídaná sama uznává, nedovolávajíc se úmluvy nějaké a také žádných zvláštních předpisů není, přišla by v úvahu po případě místní zvyklost. Dle zjištění shora uvedeného však takové zvyklosti tu není. Vzhledem k tomu, že taková místní zvyklost nebyla prokázána, odpovídá výpověď předpisům § 1116 obč. zák. a poslednímu odstavci § 560 c. ř. s. a prvý soudce posoudil správně věc se stanoviska práva, když výpověď uznal za účinnou a stanovil odevzdání pachtovního pozemku po uplynutí zákonité lhůty výpovědní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pod rouškou dovolacího důvodu § 503, 4 c. ř. s. brojí dovolátel hlavně způsobem, v dovolacím řízení nepřípustným proti ocenění znaleckého důkazu soudem odvolacím a proti zjištění, na základě znaleckého posudku, že není zvyklosti, tvrzené žalovaným. Příslušné vývody, obsahující dokonce i nedovolené novoty, se tedy pomíjejí. Pokud dovolatel, poukazuje k doslovu § 12 (2) náhradového (ne záborového) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n., trvá v dovolacím řízení na tom, že Státní pozemkový úřad měl býti dotázán, je-li zde tvrzená zvyklost, a spatřuje neúplnost odvolacího řízení po rozumu § 503 čís. 2 c. ř. s. v tom, že ani odvolací soud nepřipustil nabízeného důkazu, připomíná se jednak, že odvolací soud správné odůvodnil, proč nepřipustil příslušného návrhu průvodního, jednak že obor působnosti Státního pozemkového úřadu jest v zákoně ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. přesné vymezen, a dle toho pozemkový úřad není povolán, by podával soudům posudky o otázkách, jakou jest otázka, o kterou tu jde. Co se konečné týče výkladu § 1120 obč. zák., opakuje dovolatel s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. v podstatě to, co vytýkal již v první a druhé stolici, ježto pak příslušné vývody byly celkem správně vyvráceny odvolacím soudem, stačí odkázati dovolatele v té příčině na rozhodovací důvody, přičiněné k napadenému rozsudku.

Citace:

č. 14922. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 155-156.