Čís. 1151.

Křivého svědectví (§ 199 písm. a) tr. zák.) nedopouští se ten, proti němuž v době jeho svědeckého výslechu bylo závažné podezření, že sám spáchal trestný čin, o němž svědčil.
(Rozh. ze dne 9. března 1923, Kr I 1362/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Adolfa S-a do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §u 181 tr. zák., zločinem podvodu dle §§ 197, 199 a) tr. zák. a §§ 9, 5, 197, 199 a) tr. zák. a přestupkem dle §u 320 f) tr. zák., pokud napadla odsuzující výrok pro dokonaný zločin dle §u 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek v tomto směru a obžalovaného sprostil z obžaloby pro tento čin trestný.
Důvody:
Odůvodněna jest zmateční stížnost, pokud, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti dle č. 9 a) §u 281 tr. ř., napadá rozsudek ve výroku, odsuzujícím obžalovaného pro zločin podvodu křivým svědectvím před okresním soudem v K. Právem uvádí stížnost, že obžalovaný, který vyslýchán byl dne 19. května 1922 u okresního soudu v K. v trestní věci proti neznámým pachatelům pro zločin zpronevěry nepřísežně jako svědek, při čemž údaje jeho byly objektivně nesprávné, měl býti vlastně slyšen jako obviněný a měl býti upozorněn, že může odepříti výpověď o jistých okolnostech. Ze spisů vysvítá totiž, že v době, kdy stěžovatel slyšen byl jako svědek o okresního soudu v Κ., bylo zde proti němu již podezření trestného činu, o němž jako svědek měl býti slyšen. Udali totiž představený obce M. Jan W., slyšený již 27. března 1922, a jeho dcera Marie W-ová, vyslechnutá dne 12. května 1922, u okresního soudu v Κ., že platební poukázky poštovního šekového úřadu v Praze určené pro obec M., nepodepsali a že též nepřijali 400 Kč. Doručení zásilek, určených pro obec obstarával vždy, jako potvrdila Marie W., poštovní zřízenec úřadu v M., obžalovaný Adolf S. Za tohoto stavu věci mohl a měl míti vyslýchající soudce závažné podezření, že Adolf S. v případě, o který při jeho výslechu šlo, sám se dopustil trestného činu, a bylo povinností soudu, vyslechnouti Adolfa S-a jako podezřelého. Byl-li však přes to Adolf S. vyslechnut jako svědek a nad to ještě bez upozornění na ustanovení §u 153 tr. ř., jež bylo žádoucno, poněvadž šlo o osobu, práv neznalou, nelze jeho výpověď ve smyslu zákona pokládati za svědeckou výpověď. Objektivně zodpovídal se Adolf S. jen jako obviněný, svou vinu znající, materielně bylo postavení jeho postavením objektivně podezřelého, subjektivně se vinným cítícího, a pod tímto zorným úhlem bylo posuzovati jeho výpověď, neměla-li býti zásada ustanovení §u 202 tr. ř. porušena. Dle tohoto ustanovení nesmí býti použito žádných prostředků k tomu účeli, by obviněný byl pohnut k doznání nebo k jiným určitým udáním. Výpověď Adolfa S-a neodpovídala pojmu svědectví, podléhajícího trestní sankci §u 199 a) tr. zák. a zločinu tohoto se tudíž Adolf S. nedopustil.

Citace:

č. 1151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 165-166.