NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5250.

Církevní věci: O organisaci židovských náboženských obcí na Slovensku.
(Nález ze dne 30. prosince 1925 č. 23387/24.)
Věc: Židovská náboženská obec v Ž. (adv. Dr. Ignác Spierer ze Žiliny) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě (za súč. auton. orthod. fil. žid. obec nábož. v Ž. adv. Dr. Arn. Bergmann z Prahy) o schválení zřízení a stanov autonomní orthodoxní filiální obce židovské v Ž.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím z 20. ledna 1923 schválil žal. referát min. škol. v Bratislavě na základě výnosu jmenovaného min. z 2. ledna 1923 stanovy autonomní orthodoxní filiální obce židovské v Ž. a opatřil stanovy ty schvalovací doložkou.
O stížnosti, kterou k nss-u do tohoto rozhodnutí podává Židovská náboženská obec v Ž., uvážil nss takto: — — — —
1. Předmětem sporu v podstatě je, zda žal. úřad mohl — ač v Ž. trvá stěžující si Židovská náboženská obec jako obec mateřská zřízená na podkladě kongresovém, vzíti na vědomí utvoření »autonomní filiální náboženské obce židovské orthodoxní v Ž.«, přidružené jako ke své obci mateřské k orthodoxní židovské náboženské obci v P., a zda žal. úřad mohl schváliti stanovy pro tuto novou filiální obec.
Žal. úřad i zúčastněná strana shledávají právní podklad pro kladné vyřízení této otázky v předpisu § 50 stanov organisace autonomních orthodoxních židovských náboženských obcí na Slovensku schválených dne 14. dubna 1920 ministrem pro Slov., jenž praví, »že v každé neologické nebo status quo ante obci jest členům orthodoxního smýšlení volno, nemají-li možnost založiti obec mateřskou, utvořiti modlitební společnost, uvésti v život všechny potřebné instituce, přidružiti se jako obec filiální k nejbližší obci mateřské a podrobiti se dozoru tamnějšího rabína.«
Stěžující si náboženská obec naproti tomu tvrdí, že citované právě ustanovení odporuje předpisům nařízení býv. uh. min. kultu a vyuč. z 21. června 1888 č. 119/pres. (R. V. 114/1888), je tedy neplatné, a že nař. rozhodnutí i jinak odporuje cit. nařízení z r. 1888, kteréžto tvrzení pak stížnost blíže rozvádí.
Za tohoto stavu věcí musil tudíž nss v mezích stížních bodů stížností formulovaných nejprve zkoumati, zda citovaný § 50 stanov jest platným předpisem právním.
Zákonným článkem XVII : 1867 o rovnoprávnosti israelitů byli israelité (v býv. Uhrách bydlící) prohlášeni za rovnoprávné s křesťanským obyvatelstvem co do výkonu všech občanských a politických práv. Dalším zák. čl. XLIII : 1895 bylo židovské náboženství prohlášeno za náboženství zákonem přijaté a byla na náboženství židovské rozšířena platnost některých ustanovení zák. čl. LIII : 1868 o poměrech (křesťanských) náboženství zákonem recipovaných. Dále zachoval § 7 zák. čl. XLIII : 1895 o svobodném výkonu náboženství v platnosti zákony a právní pravidla týkající se .... (vedle některých vyznání křesťanských též) ...... židů ,(srovnej též § 2 prov. nařízení z 8. ledna 1896 č. 56 pres. k zák čl. XLIII : 1895). Na základě zák. čl. XVII : 1867 byly pak v letech následujících nařízeními býv. uher. min. kultu a vyuč. schváleny organizační stanovy jednak israelitů t. zv. kongresových, jednak t. zv. orthodoxních. V příčině poslednějších stalo se tak nařízením z 15. listopadu 1871 č. 26915; stanovy tímto nařízením schválené zejména svým §em 1. stanoví, že »orthodoxní židé tvoří samostatnou autonomní náboženskou společnost«. Konečně byly t. zv. nařízením Trefortským z 21. června 1888 č. 1191 pres — zejména s ohledem na záležitosti matriční vydány různé podrobnější předpisy o mateřských a o filiálních náboženských obcích židovských, o modlitebních spolcích a pod.
Z uvedeného jde jednak, že cestou formálního zákona byly upraveny jen nejzákladnější předpisy o židovské náboženské společnosti, kdežto většina ustanovení byla dána cestou nařizovací, jednak že již staré uherské předpisy (srovnej § 1. cit. min. nař. z roku 1871) uznávají orthodoxní židovstvo v býv. Uhrách jako samostatnou náboženskou společnost organisovanou odlišně od židovstva ostatního (t. zv. kongresového a status quo ante).
Uvedené předpisy, tedy též t. zv. nařízení Trefortské, staly se mocí čl. 2. zákona z 28. října 1918 č. 11. Sb. součástí právního řádu v republice čsl. a platí potud a tak dlouho, dokud novou normou změněny nebyly.
V tomto směru však byla provedena podstatná změna tím, že ministrem pro Slov. dne 14. dubna 1920 č. 4181 byly schváleny nové stanovy židovských orthodoxních náboženských obcí na Slovensku, obsahující proti stavu dřívějšímu (zejména proti cit. nařízením z roku 1871 a 1888) značné změny. Stížnost resp. replika stěžující si náboženské obce popírá platnost těchto nových stanov, poněvadž odporují předpisům dřívějším, zejména min. nař. z r. 1888, a poněvadž ministr pro Slov. prý nebyl oprávněn dřívější předpisy měniti.
Toto stanovisko stížnosti neuznal nss správným:
Podle § 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. má vláda právo, dáti některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečeni řádného státního života; k platnosti jím vydaných nařízení stačí jeho podpis. Stížnost resp. replika tvrdí, že min. pro Slov. nebyl ke změně oněch nařízení starších oprávněn, poněvadž nejde o věc podle § 14 zák. č. 64/1918 a poněvadž by příslušným k eventuelnímu pozměnění oněch nařízení býv. uh. min. kultu a vyuč. byl jedině ministr resortní (škol. a nár. osv.). Naproti tomu uvážil nss, že — jak zastáváno konstantní judikaturou nss-u — ministr s plnou mocí, vystupuje na základě plné moci podle § 14. zák. č. 64/1918, jedná jako zmocněnec a jménem jak vlády celé tak i jednotlivých členů vlády — resortních ministrů, tedy též min. škol. Poněvadž dále není logicky nemožným závěr, že nová úprava stanov židovských náboženských obcí může býti opatřením nutným ke »konsolidaci poměrů« a k »zabezpečení řádného státního života«, shledal nss, že ministr pro Slov. byl oprávněn a příslušným měnili svým nařízením nařízení býv. vlády resp. ministerstev uherských.
Za daného stavu shledal tedy nss, že předpisy nových stanov pro židovské orthodoxní obce náboženské byly dřívější předpisy, též min. nař. z roku 1888 — změněny. Jelikož pak nař. opatření je zřejmě ve shodě s obsahem § 50 těchto nových stanov, netřeba se již vůbec zabývati oněmi vývody stížnosti, které se snaží dokazovati, že nař. opatření odporuje t. zv. nařízení Trefortskému z r. 1888.
Poněvadž pak nss podle §§ 2, 7, 18. zák. o ss může toliko v mezích stížnosti zkoumati, zda nař. rozhodnutím (opatřením) nebyl porušen zákon (ve smyslu materielním, tedy platná právní norma), nař. opatření však jest ve shodě s § 50 nových stanov orthodoxných náboženských obcí, nemohl se nss také zabývati oněmi vývody stížnosti, které snaží se dokázati neúčelnost po př. zbytečnost učiněného opatření, zejména též s hlediska jak rituelních předpisů tak zájmů materielních. Nezbylo tudíž — než stížnost zamítnouti.

Citace:

Č. 5250. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 752-754.