NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Č. 4257.

Pozemková reforma.
Při exekuci na základě výpovědi ze zabraného majetku nelze rozeznávati mezi soudem exekuci povolujícím, a ji vykonávajícím. Příslušným jest okresní soud, v jehož obvodu jest nemovitost.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R I 850/24.)
Okresní soud v F. povolil exekuci vyklizením na základě výpovědi ze zabraného majetku. Rekursní soud napadené usnesení zrušil pro nepříslušnost prvého soudu ku povolení exekuce, maje za to, že příslušným jest zemský soud v Praze, jako soud desk zemských. Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu.
Důvody:
§ 20 (3) n. zn. náhr. zák. praví, že, když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní, provede okresní soud místně příslušný k návrhu pozemkového úřadu vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí a předání jich do držby pozemkového úřadu podle předpisů exekučního řádu. Z toho především vychází, že zákon nerozeznává mezi povolujícím a výkonným soudem, že vůbec nemyslí na formální povolení exekuce a vyřízení představuje si tak, že okresní soud, zjistě podmínky exekuce, t. j. právní moc výpovědi a uplynutí výpovědní lhůty, nařídí prostě vyklizení ve smyslu §u 349 ex. ř. a učiní k provedení jeho opatření. Nelze tedy žádným způsobem rozeznávati mezi soudem povolujícím a exekučním. Dále však z toho také plyne, že místní přísluš- ností tohoto ustanovení nerozumí se zde příslušnost ve smyslu exekučního řádu, který právě rozeznává mezí povolujícím a výkonným soudem, aniž by ovšem znal nějakou příslušnost místní, jako ji zná jurisdikční norma, jež jí staví oproti příslušnosti věcné — vždyť se přece zákon při tom neodvolává ani na exekuční řád ani na jurisdikční normu, nýbrž zákon zřejmě tu stanoví svůj vlastní pojem místní příslušnosti, aniž by jej ovšem vykládal, čehož také naprosto potřebí není, protože jest na jevě: chce patrně říci, že vyklizení provede okresní soud dle polohy věci, v jehož obvodu se nemovitost nalézá. Proto také nelze souhlasiti s náhledem Státního pozemkového úřadu, jenž má za to, že jest to soud, jenž výpověď doručil, tedy soud v §u 18 náhr. zák. poznačený, a že prý tedy jeho pravomoc vztahuje se i na pozemky, v obvodech jiných okresních soudů ležící, jen když touže výpovědí byly vypovězeny. To se sice zdá, že by mělo do sebe jisté výhody, protože jen tento soud z vlastních spisů ví, že podmínky — pravomoc výpovědi a uplynutí výpovědní lhůty — jsou splněny, a že by takto také celá akce soustředěna byla v jedněch rukou, avšak jednak tomu odporuje zákon sám, jehož výraz »místně příslušný« okresní soud se na soud §u 18 nehodí a právě proto ho v něm také užito není, jednak výhody jsou domnělé a vyváženy nad to nevýhodami. Podmínky zjistí i každý druhý okresní soud snadno dotazem u soudu, jenž výpověď doručil, a co se týče soustředění v jedněch rukách, odporuje to jednak předpisu §u 33 j. n., jenž nijak změněn není, a mimo to dá se toto soustředění provésti, je-li účelné, podle §u 22 ex. ř., jakož se i zde stalo. Konečně není také příčiny v případě, že by skutečně exekuci prováděl místně nepříslušný okresní soud, akci tu z povinnosti úřední zrušovati, neboť předpisy civilního soudního řádu a exekučního řádu, přicházející v té příčině v počet, zde neplatí, a lze také zůstaviti stranám, by příslušnými právními prostředky o nápravu se zasadily.

Citace:

č. 4257. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 420-421.