NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2502.

Zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n.
Ochrana nájemců nevztahuje se na (pod)pacht živnosti mlynářské.
V tom, že pachtýř mlýna ustanovil třetí osobu správcem mlýna s tím, že mu bude odváděti určitě vymezenou část melného, nelze spatřovati ani smlouvu služební ani společenskou, nýbrž podpachtovní.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1923, Rv II 243/23.)
Žalobce, nájemce mlýna, ustanovil žalovaného správcem mlýna, a vyhradil si polovinu melného ze 70 vagonu obilí. Ve smlouvě bylo stanoveno, že, kdyby žalovaný v podstatných částech svým povinnostem nedostál, má žalobce právo, smluvní poměr kdykoliv zrušiti. Žalovaný nastěhoval se do mlýna. Neodváděl však žalobci řádně podílu na melném a dopustil se vůči němu a jeho rodině urážek na cti. Domáhal se proto žalobce žalobou, by žalovaný mlýnské místnosti vyklidil a jemu odevzdal. Oba nižší soudy žalobě, proti níž dovolával se žalovaný kromě jiného zákona o ochraně nájemců, vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud jde o posuzování smlouvy stran s právnického hlediska, nesdílí soud odvolací názor prvého soudce, že jde o smlouvu společenskou, neboť jsou tu veškeré podmínky služebního poměru ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.. I kdyby žalobce nebyl kupcem ve smyslu obchodního zákona, byl by tu služební poměr ve smyslu tohoto zákona podle §u 2 čís. 1 a provozování mlynářské živnosti žalobcovy žalovaným jako správcem, byť i na vlastní účet bez skládání účtu »kupeckou službou« (§ 1 a 2 cit. zák.). Že úmysl žalobce k tomu směřoval, vysvítá jednak ze svědecké výpovědi Dra L-a, kterému žalobce sdělil, že chce vzíti žalovaného na mlýn jako dílovedoucího (stárka), jednak z doslovu písemné smlouvy. Ostatně jest v tomto případě úplně lhostejno, zda smlouvu jest míti za služební či společenskou. Neboť v obou případech jest vyloučeno, spatřovati v poměru stran poměr nájemní. Tomu, že vůle stran směřovala k uzavření smlouvy ná- jemní, odporuje celý obsah písemné smlouvy, ve které jest dojednán žalobcův podíl na výtěžku mlýna, čímž není splněna podmínka určité ceny ve smyslu §u 1090 obč. zák. to tím méně, přihlíží-li se k nepoměru podílu, žalovanému zbývajícího, k nájemnému 3000 K, jež se za mlýn platí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:

Dovolací soud nesdílí právního názoru odvolacího soudu. Nejde mezi stranami o služební smlouvu, nejde ani o smlouvu společenskou, jak mínil soud prvé stolice. O služební smlouvu nejde proto, poněvadž žalovaný nepřevzal vůči žalobci konání nějakých služeb, byť i měl správu mlýna vésti jako žalobcův správce a provozovati měl živnost mlynářskou na žalobcovo jméno, poněvadž při tom zůstává podstatou věci, že má »provozovati živnost mlynářskou na vlastní účet« (§§ 1151 obč. zák. »für einen anderen«). Nejde ani o smlouvu společenskou, poněvadž tou se stává pachtovní smlouva dle §u 1103 obč. zák. teprve tenkráte, když má úplata za přenechání požívání záležeti v nějakém na celý užitek se vztahujícím dílu (na př. polovině, třetině). Jde o smlouvu podpachtovní, jejíž předmětem jest »mlynářská živnost«. Pachtovné nemusí zrovna záležeti v hotovosti; § 1092 obč. zák. sice ustanovuje, že má býti pachtovné placeno jako kupní cena, to však jen tenkráte, když není o tom zvláštní dohody smluvníků. Je tedy způsob pachtovného ponechán dohodě stran. Sporná smlouva uvádí výši a způsob pachtovného zcela určitě. Má činiti polovici melného ze 70 vagonů. Je tedy určitelno. Jde o podpacht, nejde o nájem (§ 1091 obč. zák.). Nejsou jejím předmětem místnosti mlýnské, nýbrž podle sporné smlouvy doslovně »mlynářská živnost«. Jde o požívání, nikoliv užívání pachtovního předmětu, o požívání proto, jelikož »mlynářská živnost«, aby dala užitky, vyžaduje píle a přičinění pachtýřových. Pak ovšem zbývá rozřešiti otázku, zdali pacht mlynářské živnosti požívá ochrany zákona ze dne 27. dubna 1922 čís. 130 sb. z. a n., jak se jí žalovaný vytrvale dovolává ve všech stolicích. Dle §u 7 cit. zákona arci vztahuje se ochrana § 1–6 také »na pachtovní smlouvy o provozování živnosti v najatých místnostech« a dle §u 30 ustanovení o bytech i v tomto zákonu vztahují se pokud není jinak ustanoveno, také na jednotlivé části bytů a jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní nebo podnájemní smlouvy, ale tomu nesmí býti tak rozuměno, že by ochrana §u 7 vztahovala se také na podpacht mlynářské živnosti, což sporná smlouva už sama bystře vystihla, když praví doslovně: »Jako správce mlýna (správně podpachtéř mlynářské živnosti) užívati bude veškerých místností mlýna.« Tím jsou i sporné smlouvě mlýnské místnosti pouze prostředkem výdělečné činnosti, poněvadž se v nich soustřeďuje mlynářská živnost, nejsou však přímým a bezprostředním předmětem pachtu. Nejsou zvlášť pronajaty, nýbrž jsou s mlynářskou živností spolupropachtovány. Požívání jich zaniká s požíváním mlynářské živnosti. Proto jim ochrana zákona shora řečeného nepřísluší. Byť i právní posouzení sporné věci na odvolacím soudě nebylo bezvadným, přece jen odvolací soud nepochybil, když vyslovil, že je žalobní nárok po právu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2502. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 642-643.