NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3222.

Za opravu podle § 19 tisk. zák. může žádati každý, kdo byl dotčen obsahem novinářského článku. Stačí, by osoba ta byla k uveřejněnému článku ve vztahu objektivně poznatelném.
Osoba, domáhající se opravy, jest oprávněna osvědčiti své oprávnění proti redaktoru zvláštním, od ostatního obsahu zaslané opravy oddě- leným přípisem. Stručný výkaz oprávnění opravujícího tvoří po případě nezbytnou součást opravy.
(Rozh. ze dne 12. července 1928, Zm I 282/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. ledna 1928, jímž byl obžalovaný podje § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn ze soukromé obžaloby pro přestupek podle § 21 zákona o tisku čís. 6/63 ř. zák., jakož i rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího v Kutné Hoře ze dne 21. února 1928, jímž byl rozsudek ten potvrzen, byl porušen zákon v ustanovení § 19 a 21 zák. o tisku.
Důvody:
JUDr. Rudolf T. podal dne 15. listopadu 1927 u okresního soudu v Kutné Hoře oznámení na Josefa M-ého, zodpovědného redaktora a vydavatele časopisu »N. H.« v Č. B. pro přestupek podle § 21 zákona o tisku. V čísle 42. tohoto časopisu z 28. října 1927 v rubrice »Různé zprávy« vyšel tento článek: »Sociální pojištění nemá mnoho přátel jako každá novota, vyžadující určitých obětí. Nemělo jich mnoho příkladně válení silnic, mělo jich ještě méně dělnické úrazové pojištění, jež dnes pevně vkloubeno dokonce může snížiti sazby. Každá věc potřebuje k svému zavedení dvou věcí: času a rozvahy. Vžije se časem i sociální pojištění, až novelisace bez újmy pojištěnců učiní je stravitelnějším. Proto překvapují nás stesky na dnešní zostřenou praksi zdejší okresní nemocenské pojišťovny, že dlužné příspěvky vymáhá dvojí exekucí (knihovní i mobilární), kde by stačila jedna, když již pojišťovna nechce sečkat s platbou do doby příznivější. Zbytečné dvojí výlohy, způsobené zdejším podnikatelům, jdou již do částek mnohatisícových. Je to trochu špatná příprava pro budoucí spolusprávu a demokratisaci. Zatím povšechně jen zaznamenáváme tyto stesky, jež při dnešním daňovém i přirážkovém přetížení jistě zaslouží úvahy. Podnikatelé prý hodlají svolati veřejnou prostestní schůzi v této věci. Snad toho ani nebude třeba po tomto upozornění, ježto dle našich informací pokladna o této praksi nevěděla.« JUDr. Rudolf T. zaslal redakci časopisu »N. H.« dne 29. října 1927 doporučeným dopisem tiskovou opravu tohoto znění: »Sociální pojištění: Podle § 19 tiskového zákona prosím o otištění této opravy: Obsah článku Sociální pojištění týká se mne, protože jsem právním zástupcem Okresní nemocenské pojišťovny v Č. B. a tvrdí se tam, že pokladna ničeho nevěděla o zavedení zostřené prakse. Není pravda, že nastala zostřená prakse zdejší okresní nemocenské pojišťovny tím, že dlužné příspěvky vymáhá dvojí exekucí (knihovní i mobilární), kde by stačila jedna, že vznikají z toho zbytečné výlohy, které u č-ských podnikatelů jdou již do částek mnohatisícových, nýbrž jest pravda, že dvojí exekucí zdražují se útraty jen o 10% poplatek kumulační z tarifní položky za podání a protože nejvyšší sazba za exekuční podání jest 300 Kč, může zdražení při kumulování exekučního návrhu činiti nejvíce 30 Kč, a že exekuce byly spojovány jen v případech, kde majetkové poměry podnikatelovy byly nejisté nebo podnikatelé úmyslně neplatili a že se to stalo v Č. B. všeho všudy jen u tří podnikatelů, u nichž šlo o pohledávky 28893 Kč 78 h, 3514 Kč 46 h a 3301, Kč 18 h, takže zdražení v těchto případech činilo 14 Kč 20 h a dvakrát po 4 Kč 60 h, celkem tedy 23 Kč 40 h. V Č. B., 29. října 1927. Dr. R. H.« Oprava ta přinesena nebyla. Proto navrhl Dr. Rudolf T., by Josef M. byl potrestán pro přestupek podle § 21 tisk. zák., by mu bylo uloženo opravu z 29. října 1927 otisknouti a by byl odsouzen k náhradě útrat. Rozsudkem ze dne 13. ledna 1928 byl obviněný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby v podstatě z těchto důvodů: Soud dospěl ku přesvědčení, že se obsah článku týká výhradně okresní nemocenské pojišťovny v Č. B. a že o soukromém obžalobci v něm není zmínky; že sice závěrečná slova článku: »Ježto podle našich informací pokladna o této praksi nevěděla, znamenají narážku na kohosi třetího, jeho osoba však není přesně určena, ba ani blíže naznačena, by se slova ta na ní musila vztahovati. Podle přesvědčení soudu neměl soukromý obžalobce důvodu, by tato slova na sebe nutně vztahoval a jimi se cítil dotčen. Nebyl-li však dotčen, nemá podle ustanovení § 19 zákona o tisku práva domáhati se opravy článku a obviněný důvodně, tedy nikoli bez příčiny zdráhal se opravu otisknouti. Soukromý obžalobce v úvodu vynucované opravy tvrdí, že se opravovaný článek týká jeho, poněvadž jest právním zástupcem okresní nemocenské pojišťovny v Č. B. Toto tvrzení není v souvislosti s opravovaným článkem, který se o poměru soukromého obžalobce k nemocenské pojišťovně vůbec nezmiňoval, soukromý obžalobce překročil meze tiskové opravy, takže obviněný i z toho důvodu měl důvod opravu odepříti. Odvolání soukromého obžalobce z výrobu o vině zůstalo bezvýsledným, krajský soud v Kutné Hoře jako soud odvolací rozhodnutím ze dne 21. února 1928 je zamítl jako bezdůvodné, poukázav na odůvodnění napadeného rozsudku.
Tyto rozsudky neodpovídají zákonu, zakládajíce se na právně mylném výkladu ustanovení § 19 zák. o tisku. § 19 zákona o tisku poskytuje právo žádati za opravu skutečností, uveřejněných v periodickém tiskopisu každé »súčastněné osobě soukromé«. Súčastněnou osobou jest rozuměti každého, kdo má právní zájem na tom, by bylo nepravdivé, skutečnému stavu věci odporující sdělení uvedeno na pravou míru, by se tak okruh čtenářů tiskopisu dověděl pravdu zájemcem tvrzenou. Může tedy za opravu žádati každý, kdo jest obsahem novinářského článku dotčen. Netřeba, by dotyčná osoba byla v článku přímo jmenována nebo poznačena takovým způsobem, z něhož by bylo pro každého zřejmo, že se článek na ni vztahuje, nebo dokonce, jak důvody rozsudku uvádějí, že se na ni musí vztahovati; stačí — jest však také potřebí, by se skutečnosti ve článku uveřejněné dotýkaly zájmového okruhu toho, jenž za opravu žádá, by tedy osoba ta byla k uveřejněnému článku ve vztahu objektivně poznatelném. Stejný názor zastává i nauka, zejména i nauka německá, vztahující se k § 11 něm. tisk. zá- kona ze 7. května 1874 (čís. 65 ř. zák.), jenž má obdobné ustanovení jako § 19 zákona o tisku. Tak: Sládeček: Tiskové právo str. 113, Berner: Lehrbuch des deutschen Pressrechtes 1876, str. 235, M. Stenglein: Kommentar zu den strafrechtlichen Nebengesetzen des deutschen Reiches 5. vyd. str. 362, Mannheim: Pressrecht (v encyklopedii vydané nákladem Springerovým v Berlíně) str. 23. Vychází-li se z tohoto výkladu pojmu osoby súčastněné a zkoumá-li se článek, jehož opravy se Dr. T. domáhá, nutno dojíti k poznání, že rozsudek neprávem odpírá Dru T-ovi povahu osoby súčastněné. Článek vytýká okresní nemocenské pojišťovně v Č. B. zostřenou praksi při vymáhání dlužných příspěvků, tvrdě, že dlužné příspěvky vymáhá dvojí exekucí (mobilární i knihovní), kde by stačila jedna, že zbytečné dvojí výlohy tím způsobené jdou do částek mnohatisícových, a dodává, že pokladna o této praksi nevěděla. Z tohoto dodatku jest zřejmo, že za kárané, podle názoru článku zbytečné vymáhání dlužných příspěvků dvojí exekucí nečiní se zodpovědnou pokladna sama, t. j. její správa nebo úřednictvo, nýbrž někdo třetí. To připouštějí důvody rozsudkové, uvádějíce, že ona slova znamenají narážku na kohosi třetího. Pokládá tedy rozsudek vztah osoby třetí k onomu článku za objektivně poznatelný z článku samého. Okruhu čtenářstva krajinského časopisu, jenž článek přinesl, aspoň určité jeho části nebylo ovšem neznámo, kdo exekuce ty provádí; budiž tu poukázáno zejména na funkcionáře a úředníky nemocenské pokladny Č-ské, pak na ony dlužníky pokladny, na nichž Dr. T. jako právní zástupce pokladny vymáhal dlužné příspěvky. Že snad v širší veřejnosti tyto poměry nebyly obecně známy, není posuzování věci na újmu. Poněvadž pak Dr. T. v opravě jím zaslané sám se přihlašuje jako osoba, jež jménem, pokud se týče v právním zastoupení pokladny Č-ské provádí exekuce, o nichž se ve článku činí zmínka, nemohl míti ani zodpovědný redaktor pochybnosti o tom, že Dr. T. jest osobou súčastněnou ve smyslu § 19 zák. o tisku, jež jest oprávněna, žádati za opravu článku jí se dotýkajícího.
Rozsudek jest právně mylný i potud, pokud má za to, že soukromý obžalobce tím, že v zaslané opravě tvrdí, že se opravovaný článek týká jeho, poněvadž jest právním zástupcem okresní nemocenské pokladny, překročil meze tiskové opravy. Poněvadž zodpovědný redaktor není povinen uveřejniti opravu, zaslanou osobou nesúčastněnou, jest samozřejmo, že zasílatel opravy musí redaktorovi své súčastnění nějakým způsobem prokázati v případech, kde jest to za účelem přiznání opravy nutným. Formu, kterou se tak má státi, zákon nepředpisuje, nebude proto závady, jestliže osoba oprávněná svoji legitimaci osvědčí redaktorovi zvláštním, od ostatního obsahu zaslané opravy odděleným přípisem. Třebaže však průkaz legitimace k opravě jest především určen pro zodpovědného redaktora, nelze tvrditi, že nemá významu i pro čtenáře časopisu. Naopak začasté budou míti i čtenáři časopisu zájem na tom, by zvěděli, kdo se opravy domáhá a z jakého důvodu se právě osoba opravu žádající opravy domáhá, jaký jest zájem této osoby na uveřejnění opravy, zejména tam, kde by jinak smysl opravy nebyl nezasvě- cenému čtenáři ani dosti pochopitelným. V takových případech bude tvořiti stručný výkaz legitimace opravujícího nezbytnou součást opravy. Tak se má věc i v souzeném případě. Z článku, jehož opravy se JUDr. T. domáhá, lze sice seznati, že článek čelí též proti třetí osobě, nelze však z něho každému jasně postřehnouti, že by touto osobou byl právě JUDr. T. Bylo tedy nejen účelno, nýbrž i nutno k porozumnění věci, by oprava obsahovala i stručný výkaz legitimace opravňující Dr. T-a k opravě. V případech takového rázu byl by zřejmě porušen účel, jejž tisková oprava podle zákona má, kdyby se pokládalo uvedení legitimace opravujícího v doslovu opravy za překročení mezí, jež jsou obsahu opravy zákonem vytčeny. Není proto správným názor rozsudku, že v opravě obsažené tvrzení Dr. T-a, že se článek dotýká jeho, poněvadž jest právním zástupcem okresní nemocenské pokladny v Č. B., není v souvislosti s opravovaným článkem, a má-li rozsudek za to, že i z tohoto důvodu byl odpovědný redaktor oprávněn odepříti uveřejnění opravy, spočívá názor ten na právně mylném výkladu § 19, pokud se týče 21 tisk. zákona. Bylo proto zmateční stížnosti generální prokuratury podle § 33 tr. ř. vyhověti a podle §§ 292 a 479 tr. ř. uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 3222.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 507-511.