Čís. 15363.

Osmihodinová pracovní doba.
Předpis § 12 zák. čís. 91/18 Sb. z. a n. nečiní rozdílu mezi osobami zaměstnanými v zemědělství, živnostech a průmyslu, soukromých domácnostech nebo ústavech soukromých a veřejných. Čeledín hotelu, bydlící a stravovaný v hotelu, náleží mezi zaměstnance uvedené v prvém odstavci § 12 zák. čís. 91/18 Sb. z. a n.; na sluhy hotelové se vztahuje předpis druhého odstavce cit zák. ust.
U zaměstnanců podle § 12 zák. čís. 91/18 Sb. z. a n. jde o práci přes čas jen, pracují-li více než 12 hodin denně.
(Rozh. ze dne 3. září 1936, Rv I 1434/36.)
Žalobce byl v podniku (hotelu) žalovaného zaměstnán jako sluha a dostával v hotelu mimo byt celou stravu. Vykonával jednak ryze čelední práce, jaké konají pravidelně služebné, jednak službu na nádraží a příležitostné práce hosty mu zvláště nařízené. Prvé práce mohl zdolati ve třech hodinách denně a celková pracovní doba, týkající se obou druhů služeb, činila 91 hodin týdně. Žalobou domáhá se žalobce na žalovaném zaplacení práce přes čas, pokud ji v podniku žalovaného po dobu zaměstnání vykonával. Nižší soudy uznaly podle žaloby částkou 665 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy měly za to, že žalobce patří do skupiny zaměstnanců uvedených v § 12 zákona ze dne 19. prosince 1918 č. 91 Sb. z. a n. a že se tedy může. domáhati zvláštní odměny za práce přes čas jen potud, pokud přesahují výměru 12 hodin denně, a v tomto rámci bylo žalobě vyhověno. Naproti tomu žalobce dovozuje, že pro něho platila normální pracovní doba osmihodinová denně čili 48 hodin týdně, a domáhá se odměny za práce, pokud přesahovaly tuto normální výměru a pokud odměna za ně nebyla mu již přisouzena nižšími soudy. Názoru žalobcovu nelze přisvědčiti z těchto úvah: Podle prvního odstavce § 12 dotčeného zákona náleží osobám zaměstnaným a bydlícím v domácnosti zaměstnavatelově a na delší dobu než na měsíc najímaným ve 24 hodinách odpočinek 12 hodin. Zbývá tedy u těchto zaměstnanců na práci 12 hodin denně a mohlo by se u nich mluviti o práci přes čas teprve, kdyby pracovali déle než 12 hodin denně. Totéž platí podle druhého odstavce § 12 v příčině osob najatých k služebním úkonům nepravidelně konaným a nepatrně namáhavým. Ustanovení § 12 nečiní rozdílu mezi osobami zaměstnanými v zemědělství, živnostech a průmyslu, soukromých domácnostech, ústavech soukromých a veřejných, jak to též vyložilo ministerstvo sociální péče ve výnosu ze dne 21. března 1919 č. j. 4751/III-19. Pokud žalobce vykonával v podniku žalovaného ryze čelední práce a v hotelu byl stravován a ubytován, jest ho zařaditi mezi zaměstnance, na něž se vztahuje prvý odstavec § 12 (Sb. n. s. 9146). Pokud žalobce vykonával práce náležející sluhům v hotelích, platí o něm ustanovení druhého odstavce téhož paragrafu, neboť šlo tu o úkony, jež nelze vyjádřiti normálně pracovní dobou a při nichž v podstatě šlo o pohotovost a o jednoduché služby obyčejně nepravidelné a jen nepatrně namáhavé, jak správně usoudil odvolací soud ze znaleckého posudku. Nepravidelnost příslušných úkonů nelze tu popříti proto, že žalobce musil na nádraží čekati na jednotlivé vlaky vždy v určitých hodinách přijíždějící, neboť vlastním úkolem žalobcovým bylo, by byl po ruce přijíždějícím hostům, kteří měli nebo chtěli se ubytovati v hotelu, aby získal hosty, pečoval o jejích zavazadla, je doprovodil do hotelu a pod., a ježto hosté přijíždívají nepravidelně, neměl žalobce u některého vlaku žádnou nebo jen nepatrnou práci a u jiného vlaku zase práci rozsáhlejší. Totéž platilo zřejmě o úkonech, jež žalobce musil vykonávati v hotelu samém na zvláštní přání hostů (různé posílky, obstarávání dopisů a pod.). Žalobce byl tedy podle zákona povinen pracovati 12 hodin denně a nemá zákonného nároku na odměnu za práci přes čas, pokud nepřevyšovala tuto zákonem stanovenou výměru.

Citace:

Čís. 15164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 508-510.