NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Č. 4959
.
Vojenské věci: I. Bývalému rak, vojenskému gážistovi nepřísluší nárok na zaopatřovací požitky vůči státu čs-ému ani z toho důvodu, že byl ke své žádosti za převzetí jako čsl. voj. gážista ve výslužbě takto převzat, ani z toho důvodu, že mu byly po převratu likvidujícím ministerstvem zeměbrany zaopatřovací požitky přiznány. — II. Jesliže však mno takovémuto býv. rak. gážistovi přes to zaopatřovací požitky přiznalo, nemůže mu dodatečně pro pouhou změnu právního názoru nárok na zaopatřovací požitky oduznati, leč jsou-li dány předpoklady obnovy řízení anebo podmínky zániku nároku toho podle §§ 30 a 98 zákona č. 76/1922.
(Nález ze dne 1. října 1925 č. 18847/24).
Věc: Rudolf K. ve F. proti ministerstvu Národní obrany stran nároku na výslužné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přihláškou z 22. března 1919 žádal st-l o převzetí do čs. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě, udávaje, že sloužil v býv. armádě rakouské jako aktivní gážista z povolání, posléze jako setník. Výnosem mno ze 13. února 1920 byl jako gážista ve výslužbě do svazu čs. armády převzat a vyzván k předložení žádosti za výslužné. St-l podal žádost tu dne 7. dubna 1920, načež byl výnosem mno ze 16. července 1920 přeložen dnem 1. května 1919 do výslužby a poukázány mu týmž dnem zaopatřovací požitky. Dne 14. března 1924 byl st-l podroben superarbitraci, při níž byl shledán ke službě způsobilým.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l nemá nároku na vojenské zaopatřovací požitky podle zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. a prov. nař. k němu vydaného, poněvadž jako býv. vojenský gážista z povolání podal přihlášku za převzetí do stavu čs. voj. gážistů z povolání ve výslužbě, že se tedy neucházel o převzetí do stavu čs. vojenských gážistů z povolání v činné službě a nespadá do kategorie bvv. vojenských gážistů z povolání do čs. činné služby vojenské nepřevzatých, z titulu superarbistrace pak že mu pensijní požitky nepříslušejí, poněvadž jest ke službě způsobilý. Zároveň byla st-li zastavena koncem června 1924 výplata dříve poukázaných zaopatřovacích požitků a vysloveno, že dosud vyplacené požitky se mu ponechávají a že se dnem 1. července 1924 překládá do zálohy k pěšímu pluku č. 35.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Po rozumu §§ 97 a 100, odst. 2 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. přísluší vojenským gážistům býv. branné moci rakouské, uherské nebo rakousko-uherské jakožto takovým nárok na vojenské požitky vůči čsl. státu jen v mezích zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb., tudíž pouze v případu §§ 2 nebo 5 tohoto zákona, totiž: 1) pokud nebyli jako gážisté z povolání ministerstvem nár. obr. do čs. činné služby vojenské převzati (§ 2) nebo 2) pokud jim byly zaopatřovací požitky přiznány již býv. státem rakouským, uherským nebo rakousko-uherským (§ 5).
Nárok dle § 2 předpokládá, jak nss již opětně a zejména nálezy Boh. 1834 a 2859 adm. vyslovil, že se gážista přihlásil k převzetí do čsl. vojenské služby činné. Tento předpoklad není splněn u st-le, jenž se jak shora uvedeno, přihlásil pouze do výslužby. Stížnost ostatně ani netvrdí, že přísluší st-li nárok na výslužné dle § 2 cit. zák., nýbrž namítá, že mu nárok takový přísluší podle § 5 cit. zák., poněvadž byl ke své žádosti výnosem likvidujícího min. zeměbrany ve Vídni z 30. června 1919 přeložen dnem 1. března 1919 do výslužby a poněvadž mu byly výnosem tím od téhož dne zaopatřovací požitky přiznány. Námitka tato není důvodná, neboť je-li předpokladem § 5 přiznání zaopatřovacích požitků bývalým státem rakouským, jest přiznání požitků těch úřadem republiky rakouské vůči čsl. státu právně bez významu.
Z toho jde, že st-l neměl vůbec vůči čsl. státu nároku na přiznání zaopatřovacích požitků.
Když přes to poukázal žal. úřad rozhodnutím ze 16. července 1920 st-li zaopatřovací požitky, přeloživ jej zároveň do výslužby a neučinil přiznání to závislým na průkazu, že st-l není schopen činné služby vojenské, neznamená výnos ten, jak by se snad dle jeho znění mohlo souditi, pouhý pokladniční poukaz k výplatě, nýbrž jest rozhodnutím, jímž scj zaopatřovací požitky st-li přiznávají. Výnosem tím neprovádí se totiž shora ujedený výnos likvidujícího min. zeměbrany ve Vídni prozatímně až do definitivního upravení st-lova poměru k čs. branné moci, neboť výnos vídeňského ministerstva, jenž ve spisech správních vůbec není, jehož se ani st-l ve své žádosti nedovolával a jenž není adresován žal. úřadu, nýbrž pouze st-li, není také citován v řečeném výnosu mno ze 16. července 1920, a přeložení st-le do výslužby stalo se dnem 1. května 1919 a nikoli dnem 1. března 1919, nýbrž jest výnos onen, jak ze spisů jde, vyřízením st-lovy žádosti podané na vyzvání žal. úřadu, aby mu byly přiznány zaopatřovací požitky, poněvadž byl do čs. armády převzat jako gážista ve výslužbě, jest tedy rozhodnutím o tvrzeném nároku strany, která z rozhodnutí toho nabyla práva, jehož se domáhala. Rozhodnutí takové jest způsobilé vejíti v právní moc. Materiální právní moci jeho mohla by v cestě státi jediné taková závada, která by je činila zmatečným, na příklad vydání rozhodnutí úřadem nepříslušným. Toho však v daném případu není.
Rozhodnutí toto bylo nař. výnosem změněno. Změna rozhodnutí, z něhož strana nabyla určitého práva, byla by však možná jen za podmínek v zákoně o zaopatřovacích požitcích výslovně stanovených anebo za podmínek obnovy řízení, t. j. kdyby vyšly na jevo nové skutkové okolnosti, které při vydání rozhodnutí známy nebyly, nebo kdyby se byl žal. úřad mýlil ve skutkových okolnostech (početní chyba a pod.). O žádný z těchto případů však nejde, neboť jednak se nař. rozhodnutí neopírá o žádné ustanovení zákona, jímž se vojenskému gážistovi vzniklý již nárok za zaopatřovací požitky odnímá (§§ 30 a 98 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. resp. dříve § 22 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.), — jednak skutkové okolnosti, v nař. rozhodnutí uplatňované, totiž přihlášení st-le pouze do výslužby, a okolnost, že nezpůsobilost k vojenské službě nebyla prokázána řízením superarbitračním, nebyly při vydání výnosu ze 16. července 1920, vydaného již za platnosti zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb. pro žal. úřad okolnostmi novými.
K vydání nař. rozhodnutí došlo, jak z odvodního spisu jde, následkem změny právního názoru žal. úřadu, jenž při vydání výnosu ze 16. července 1920 vycházel patrně z nesprávného právního názoru, že dle § 2 cit. zák. lze býv. aktivnímu gážistovi zaopatřovací požitky přiznati i tehdy, když se přihlásil pouze do výslužby. Pouhá změna právního názoru není však podle všeobecně uznaných zásad řízení správního vůbec důvodem obnovy řízení, třeba jde o opravení dřívějšího nesprávného právního názoru.
Není tedy nař. rozhodnutí v souhlase se zákonem, i bylo je zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4959. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 226-228.