NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 5356.

I skutková podstata zločinu podle § 15, čís. 3 zák. na ochr. rep. vyžaduje, aby se podněcování k trestným činům tamtéž uvedeným dálo veřejně ve smyslu § 39, čís. 2 téhož zákona.
Pět osob neznamená ani shromáždění ani zástup.
(Rozh. ze dne 9. září 1935, Zm I 655/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 10. ledna 1935, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 15, čís. 3 zák. na ochr. rep., podle § 290 tr. ř. však zrušil rozsudek v příčině zločinu podle § 15, čís. 3 zák. na ochr. rep. ve výroku o vině, trestu a ve výrocích s ním souvisících a uznal obžalovaného vinným, že dne 2. července 1934 v J. více lidí pobuřoval proti samostatnosti, ústavní jednotnosti a demokraticko-republikánské formě státu, čímž se dopustil přečinu rušení obecného míru podle § 14, čís. 1 zák. na ochr. rep.
Z důvodů:
Při přezkoumání rozsudku shledáno, že skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, byl nesprávným výkladem zákona uvažován podle § 15, čís. 3 zák. na ochr. rep., který se k němu v tomto případě nevztahuje (čís. 10 § 281 tr. ř.) a že je zde tudíž důvod k postupu podle § 290 tr. ř.
Podle rozsudkových důvodů zjišťuje nalézací soud, že inkriminovaný projev byl vyslechnut v hostinské místnosti dvěma hosty, jednou číšnicí a dvěma číšníky. Jinak však nikdo přítomen nebyl. Nalézací soud praví výslovně, že obžalovaný zpíval sice pouze u přítomnosti 5 osob, takže tím by nebyla dána veřejnost ve smyslu § 39, čís. 2 zákona na ochranu republiky, avšak toho prý není zapotřebí v případě § 15, čís. 3 zákona na ochranu republiky, neboť slovo »veřejně« ustanovení zákona prý necituje, ač tak jinde všude činí, kde tuto náležitost požaduje, a nelze je prý vyvozovati z toho, že se v čís. 2 a 3 § 15 zákona na ochranu republiky používá stejného slova »podněcovati«, kterému v čís. 2 § 15 zákona na ochranu republiky je přidáno ještě slovo »veřejně«.
Tímto právním názorem soudu prvé stolice byl zřejmě v ustanovení §15 zákona na ochranu republiky nesprávně vyložen zákon. Praví-li se v ustanovení čís. 2 § 15 zákona na ochranu republiky; »Kdo veřejně podněcuje ke zločinu nebo přečinu, trestá se za přečin ...«, načež v zápětí v čís. 3 § 15 zákona na ochranu republiky se stanoví: »Podněcoval-li vinník ke zločinu uvedenému v §§ 1, 2, 7 nebo 8 trestá se za zločin «, je nad veškeru pochybnost zřejmá nerozlučná souvislost mezi těmito dvěma předpisy zákona, z nichž prvý vyjadřuje, jak se trestá určitá činnost, podněcující veřejně ke zločinu či přečinu vůbec, druhý pak stanoví pouze na tutéž formu trestné činnosti (»podněcoval-li vinník«, tedy osoba, která ve smyslu čís. 2 § 15 zákona na ochranu republiky veřejně podněcovala) přísnější trest, vztahovalo-li se toto veřejné podněcování k trestným činům zde výčetmo uvedeným. Použití minulého času podmíněného u slovesa »podněcovati« ve spojení se slovem »vinník« nedopouští o tom prostě jiný výklad, než ten, jak byl právě projeven, tedy, že kdo podněcuje tak, jak to má na mysli ustanovení čís. 2 § 15 zákona na ochranu republiky, tudíž veřejně, k trestným činům, jež výčetmo uvádí předpis čís. 3 § 15 zákona na ochranu republiky, trestá se za zločin podle sazby v čís. 3 § 15 zákona na ochranu republiky uvedené.
Poněvadž pak, jak to ostatně již nalézací soud sám uznal, nelze shledávati veřejnost v přítomnosti pouhých pěti lidí, jelikož tento počet nevyhovuje ani pojmu shromáždění, ani pojmu zástupu ve smyslu § 39, čís. 2 zákona na ochranu republiky, nemůže skutek obžalovaným spáchaný naplňovati skutkovou podstatu zločinu v čís. 3 § 15 zákona na ochranu republiky naznačeného, jelikož se tu nedostává skutkového znaku veřejnosti, jehož toto ustanovení nevyhnutelně vyžaduje, a ježto nalézací soud přes to obžalovaného tímto trestným činem vinným uznal, je to přičítati vytčenému nesprávnému výkladu zákona, následkem něhož byl skutek obžalovaného uvažován podle zákona, který se k němu nevztahuje.
Zároveň však vyplývá ze skutkových zjištění nalézacím soudem učiněných, že obžalovaný před pěti, tudíž před více lidmi, zpíval část písně »Horst-Wessel Lied«, se slovy »die Strasse frei den braunen Ballonen«, jsa si vědom významu a dosahu zpívaných slov. Tento projev, učiněný nikoli veřejně, avšak před více lidmi, nelze pak vykládati jinak, nežli že jím pachatel pobuřoval více lidí proti samostatnosti, ústavní jednotnosti a demokraticko-republikánské formě státu, neboť obsahem jeho působeno bylo intelektuálně na posluchače způsobem, jenž byl s to, aby vyvolal v nich nepřátelský stav a náladu proti těmto právním statkům, chráněným ustanovením § 14, čís. 1 zák. na ochr. rep., totiž manifestací pro úderné oddíly strany ovládané opakem demokraticko-republikánského režimu, v jejímž programu je sloučení všech Němců včetně zahraničních, v jednu říši a odtržení Němci obývaných území našeho státu a přivtělení jich k tak zvané třetí říši. Ze skutkového zjištění, že pachatel před tím docela rozumně rozmlouval o poměrech v Německu, podává se závěr, že šlo u něho o působení cílevědomé, ve smyslu shora naznačeném, a naplňuje proto jeho jednání skutkovou podstatu přečinu podle § 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky. Proto bylo na základě zjištění rozsudku prvé stolice rozhodnuto ve věci samé.

Citace:

č. 9947. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 793-797.