NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

— Čís. 8955 —
654
Čís. 8955.

Podána-li u sborového soudu žaloba o zaplacení celkové sumy přes 5000 Kč, jež však sestávala z několika samostatných pohledávek, z nichž žádná nepřevyšovala zmíněné částky, a sborový soud odmítl pravoplatně žalobu pro (předmětnou) nepříslušnost, jest okresní soud, u něhož byla napotom žaloba vznesena, vázán usnesením sborového soudu v otázce předmětné nepříslušnosti.
Nepřípustné hromadění nároků v žalobě (§ 227 c. ř. s.) jest jen vadou formální, o jejíž odstranění má soud pečovati podle §§ 84, 85 c. ř. s. z úřadu. Soud vyzve žalobce, by sám určil, které z několika nároků chce v mezích § 227 c. ř. s. shrnouti v téže žalobě. Pro ostatní nároky nezbude žalobci, než by podal zvláštní žalobu.
(Rozh. ze dne 11. května 1929, R II 90/29.)
Žalobce, byv se žalobou Ck II a 391/28 o 8011 Kč 93 h odmítnut pro nepříslušnost dovolaného krajského soudu, poněvadž zažalovaná pohledávka sestávala ze samostatných položek bez skutkové a právní spojitosti, z nichž žádná nedosahovala 5000 Kč, podal novou žalobu u okresního soudu, v níž vypustil kapitalisovaný úrok. Tytéž notářské expense, jako u krajského soudu, uplatňoval jedinou žalobou, ve které kumuloval (§ 227 c. ř. s.) pět pohledávkových položek do konečného peníze 6967 Kč 93 h, žádaje, aby žalovaný byl odsouzen k zaplacení tohoto peníze. Příslušnost opíral o § 46 prvý odstavec jur. normy. Žalovaný ohlásiv včas námitku věcné nepříslušnosti, provedl ji, namítaje věcnou nepříslušnost okresního soudu, poněvadž bylo kumulováno několik nároků právně a věcně samostatných v jedné žalobě, ač součet těchto nároků přesahuje okresní hranici 5000 Kč. Soud prvé stolice vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Důvody: Námitka žalovaného jest opodstatněna a vyřešena v minist. »Beantwortung der Fragen« k § 227 с. ř. s. (viz citaci tohoto zodpovědění v III. vydání Neumanna — v pozdějším vydání tato citace musela ovšem vypadnouti, vzhledem na rakouskou novelu k § 227 с. ř. s. totiž »mehrere vor das Bezirksgericht gehörende Ansprüche können auch dann in derselben Klage beim BG. geltend gemacht werden, wenn die Summe der Ansprüche den Betrag oder Wert 1500 S übersteigt«). Podle platného práva nesmí tudíž hromaděné položky přesahovati 5000 Kč, byť i to nebylo praktické, protože soud jednotlivé žaloby spojí obvykle k společnému projednávání podle § 187 c. ř. s. Zbývá uvažovati, zda odmítacím usnesením druhého dovolaného soudu není přestoupen příkaz § 46 prvý odstavec j. n. Podle názoru soudu nikoliv. Právoplatné odmítací usnesení prvého soudu jest závazným pro druhý soud, k němuž se věc později dostala, jen potud, že tento druhý soud, na který věc později přišla, nesmí odmítnouti příslušnost jen z těch důvodů, podle nichž by se zase znovu podávala příslušnost prvého soudu. Tomu v tomto případě není: odmítá se proto, že mělo býti sice žalováno před okresním — Čís. 8955 —
655
soudem, avšak nikoliv jednou žalobou. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a rozhodl. Důvody: Podle § 46 j. n. jest rozhodnutí, jímž byla právoplatně vyslovena nepříslušnost některého soudu na základě předpisu o věcné příslušnosti, závazné pro každý soud, u něhož tatáž věc byla později zahájena. I v tomto případě vyslovil krajský soud svou věcnou nepříslušnost. Jsou proto okresní soudy k rozhodnutí o této žalobě věcně příslušnými. Právoplatné rozhodnutí o věcné nepříslušnosti jest závazné nejen negativně (krajský soud jest nepříslušný), nýbrž i positivně (okresní soud jest příslušný). Nesmí proto okresní soud, u něhož věc později byla zahájena, vysloviti svou věcnou nepříslušnost a to z důvodů kterýchkoliv, neboť právní účinek takového rozhodnutí o věcné nepříslušnosti nesmí býti obmezen na určité důvody, které jsou obsaženy v rozhodnutí o nepříslušnosti. Žalovaná strana může své důvody proti věcné příslušnosti tohoto pozdějšího soudu čerpati jen z doby po vydání rozhodnutí prvé stolice. Nemůže proto rekursní soud zkoumati, zda rozhodnutí prvé stolice odpovídá zákonu. (Hora: Procesní právo sv. I. str. 117, sv. II. 160 a Stein-Jonas: Civilní soudní řád § 11.)
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, ale uložil prvému soudu, by nejprve postupoval podle §§ 84 a 85 c. ř. s.
Důvody:
Žalobce podal proti žalovanému u sborového soudu žalobu o zaplacení celkové sumy přes 5000 Kč, která však sestávala z několika samostatných pohledávek, z nichž žádná zmíněné částky nepřevyšovala. Sborový soud na námitku žalovaného pravoplatně odmítl žalobu pro (předmětnou) nepříslušnost. Žalobce podal pak tutéž žalobu (obmezenou jen o úrokovou pohledávku a později ještě také o další částku) u okresního soudu, při čemž však celková žalobní suma zase převyšovala 5000 Kč, ale jednotlivé samostatné pohledávky této sumy nedosahovaly. Také okresní soud na námitku žalovaného odmítl žalobu pro předmětnou nepříslušnost. Rekursní soud uznal okresní soud za příslušný, odvolav se na předpis § 46 prvý odstavec j. n. o vázanosti okresního soudu pravoplatným rozhodnutím krajského soudu v otázce předmětné příslušnosti. Rekursní soud sice praví, že usnesení prvého soudu »zrušuje«, ale v pravdě je nezrušil, nýbrž změnil, neboť první soud vyhověl námitce nepříslušnosti, kdežto rekursní soud jí nevyhověl. Neprávem žalovaný vytýká rekursnímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Pravoplatným rozhodnutím sborového soudu o jeho předmětné nepříslušnosti byl okresní soud podle § 46 prvý odstavec j. n. vázán a byl by jím vázán i tehdy, kdyby podle předpisů o předmětné příslušnosti ve skutečnosti ani příslušným nebyl. Tím spíše ovšem — jako v souzeném případě — když okresní soud jest pro jednotlivé žalobní nároky místně i věcně příslušným. Okresní soud tedy neprávem vyhověl námitce věcné nepříslušnosti, smísiv otázku příslušnosti s otázkou přípustnosti hromaděni nároků v téže žalobě (objektivní hromadění žalob). Podle § 227 c. ř. s. ovšem nesmějí býti ani u krajského ani u okresního soudu v jedné žalobě hromaděny nároky, které jednotlivě nepřesahují 5000 Kč, ale jichž suma převyšuje tuto částku, protože sborový soud není příslušným pro jednotlivé nároky a okresní soud není příslušným pro jejich sumu. Je-li však okresní soud — jako v tomto případě — pro jednotlivé nároky věcně i místně příslušným, nejde již o jeho nepříslušnost, nýbrž o nepřípustné hromadění nároků, což jest pouze vada formální, o jejíž odstranění má soud dbáti podle §§ 84 a 85 c. ř. s. z povinnosti úřední (srov. vysvětlivky k § 84 c. ř. s., také Hora II. str. 161., Neumann k § 227 с. ř. s. str. 951 z roku 1915 a Ott II. str. 32—34). Soud vyzve žalobce, aby sám určil, které z několika nároků chce shrnouti v mezích § 227 c. ř. s. v téže žalobě. Pro ostatní nároky nezbude žalobci, než by podal žalobu zvláštní, která pak ovšem může býti spojena podle § 187 c. ř. s. k společnému jednání a může býti vydán také společný rozsudek. Toto určení kumulovaných nároků náleží podle § 227 c. ř. s. jen žalobci a nikoli soudu, jak to žalobce v rekursu mínil. Bylo tedy usnesení rekursního soudu potvrditi, ale prvnímu soudu naříditi, by nejprve z moci úřadu postupoval podle předpisů §§ 84 a 85 c. ř. s.

Citace:

č. 8955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 678-680.