NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3792.

Domovské právo: I. Kdy nepřetrhuje a kdy přetrhuje dobrovolný odchod z místa pobytu desítiletou vydržecí lhůtu pro nabytí práva domovského? — II. Podle zákona domovského jest bydliště manžela (otce) směrodatné pro bydliště rodiny, nikoliv opačně.
(Nález ze dne 23. června 1924 č. 13 915/23.) Věc: Obec M. proti zemské správě politické v Brně o domovskou příslušnost Rudolfa P.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádosti obce M., aby obec O. přijala Rudolfa P. a jeho rodinu do svazku domovského z důvodu § 2 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., nebylo obcí O. vyhověno.
Stížnost obce M. byla výměrem osp-é ve V. z 21. srpna 1922 zamítnuta a stejně zamítnuta byla i další stížnost jmenované obce nař. rozhodnutím.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Spor jde o to, zda Rudolf P. se v obci O. po 10 let nepřetržitě zdržoval; st-lka tvrdí, že tomu tak jest, obec O. to popírá a úřady to neuznaly.
Podle odst. 1. § 2 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nemůže výslovné přijetí do svazku domovského odepřeno býti obcí pobytu státnímu občanu, který po dosažení svéprávnosti po 10 let dobrovolně a nepřetržitě v obci se zdržoval. V odstavci 3. téhož §u pak jest ustanoveno, že vzdá-li se někdo dobrovolně pobytu v obci, přetrhne se počatá desetiletá lhůta pobytu, avšak za přetržení pobytu se nepokládá dobrovolné vzdálení, když z okolností, za kterých se stalo, jde na jevo úmysl pobyt podržeti.
V daném případě není sporno, že Rudolf P. bydlel v O. ode dne 6. listopadu 1910 do konce března 1920 nepřetržitě. Není také sporno, že se pak z O. vzdálil. Toto vzdálení nepřetrhovalo by dobu vydržecí dle § 2 jen tenkráte, když by se stalo za okolností, ze kterých jde na jevo úmysl pobyt podržeti. V tom směru jest nesporné, že se Rudolf P. asi po 6 nedělích chtěl k rodině své vrátiti, manželka však mu v tom zabránila. V tom se shodují obě strany. Kdežto však st-lka tvrdí, že Rudolf P. ještě po této době do svého bydliště v O. se vracel a rodinu penězi podporoval, nař. rozhodnutí z výpovědí Rudolfa P., jeho manželky a svědků st-lkou vedených zjišťuje, že se Rudolf P. od měsíce dubna 1920 již ke své rodině do O. nevrátil, o ni se nestaral a peněz jí neposílal, hledaje výdělku na různých místech.
Stížnost má za to, že dobrovolný odchod Rudolfa P. z O. mohl by jen tenkráte býti pokládán za přerušení 10 lete doby vydržecí, kdyby z jeho jednání zřejmým byl úmysl toto bydliště na dále nepodržeti. Tomu není tak. Jak již svrchu bylo uvedeno, zákon v odst. 3. § 2 stanoví, že dobrovolné vzdání se pobytu v obci přetrhuje počatou 10 letou dobu pobytu a jen tenkráte pravidlo toto neplatí, bylo-li z okolností, za kterých se vzdálení stalo, zřejmo, že se děje bez úmyslu bydliště se vzdáti.
Nelze tedy sledovati stížnost v jejích dedukcích, že Rudolf P. neprojevil úmyslu bydliště v O. se vzdáti, když zákon žádá, aby z okolností vycházel úmysl bydliště podržeti.
Nař. rozhodnutí na základě výslechu Rudolfa P. a řady svědků zjišťuje, že odchod Rudolfa P. z O. neprovázely žádné takové okolnosti, z nichž by šlo na jevo, že měl úmysl bydliště tam podržeti. Mělo-li by toto zjištění skutkové s úspěchem býti potíráno, nestačí k tomu pouhé s ním polemisování, nýbrž musila by st-lka uvésti podstatné vady, které snad se při sbírání skutkového materiálu sběhly. V té příčině stížnost jen uvádí, že skutkové zjištění jest v nesouhlasu s vyšetřeným stavem, čemuž lze pouze tak rozuměti, že stížnost vytýká neshodu skutkové podstaty s obsahem spisů. Námitka ta však není důvodná.
Dospěl-li žal. úřad na základě těchto výpovědí k úsudku, že odchod Rudolfa P. v březnu 1920 nebyl provázen takovými okolnostmi, ze kterých by vycházel úmysl bydliště v O. podržeti, měl k tomu dostatečný podklad a závěr z něho čerpaný nepostrádá logičnosti.
Pokud stížnost namítá, že nař. rozhodnutí spočívá na pouhé výpovědi Františky P. a nebéře zřetele k ostatním zjištěným okolnostem, jest námitka ta vyvrácena obsahem nař. rozhodnutí samého, které konstatuje a hodnotí výpovědi všech slyšených osob.
Tvrdí-li stížnost, že bydliště rodiny určuje muž, chtíc z toho dovoditi, že tam, kde bydlí rodina, nalézá se také bydliště manželovo, jest na omylu. Podle zákona domovského jest bydliště manželovo směrodatné pro bydliště rodiny, nikoliv bydliště rodiny pro bydliště manželovo.
Uznaly proto správní úřady po právu, že bydliště Rudolfa P. bylo před uplynutím 10 lete doby pobytu přetrženo a pak srovnává se se zákonem, neuznaly-li, že Rudolf P. nabyl nároku na výslovné přijetí do domovského svazku obce O.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3792. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 176-178.